Hysterické reakce

hysterie

„Nebuď hysterická!“ Podobné označení si od svých manželů či partnerů vyslechne během života snad každá žena. Možná si přitom ani neuvědomuje, že nálepka „hysterka“ není nadávka, ale označení hluboce zakořeněné poruchy a že se zdaleka netýká jen a pouze žen!

Hysteričtí lidé jsou často kouzelní, umějí být tolerantní, usměvaví, pozorní a obětaví. Ovšem jen do jisté doby. „Marcela uměla být tou nejbáječnější ženou na světě, během chvíle se ovšem měnila v člověka libujícího si v hádkách, nadávajícího těmi nejsprostšími výrazy a vymýšlejícího si tak vykonstruovaná obvinění, že by jim nevěřil ani romanopisec,“ vzpomíná na soužití s hysterickou partnerkou čtyřiatřicetiletý architekt Jakub.

„Během svých hysterických výstupů mluvila neuvěřitelné nesmysly, jindy byla tak nepříčetná, že nemohla ani popadnout dech, natož cokoli říct,“ líčí. Obě pohlaví hysteriků tvrdě a nekompromisně deptají svůj protějšek, pro normálního partnera přitom nebývá lehké toho hysterického opustit. Navíc po dlouhotrvajícím soužití často odchází ze vztahu i s pochybnostmi o sobě samém. Podle psychologů je obvyklou příčinou hysterie úzkost, která se vytvořila při konfliktech v pubertě. „Hysterici jsou velmi přecitlivělí.

V partnerských vztazích potřebují být neustále středem zájmu, prahnou po uznání a ocenění, nesnášejí kritiku a přitom potřebují navíc i jistou dávku ,vzruchů’.

Vzruchy v jejich pojetí znamenají stále se opakující konfl ikty a usmiřování. Sami však podnět k usmíření nedávají, čekají jej od partnera. Přijde-li, dělají dlouho drahoty, až mu nakonec velkoryse odpustí to, co sami spáchali,“ charakterizuje hysterické osoby psycholog Petr Šmolka.

Riziku hysterické reakce je v průběhu života vystaven každý. Při nečekané účasti na katastrofální události spojené s těžkým zraněním nebo smrtí druhého člověka, či ve chvíli, kdy ztratil důležité životní hodnoty. „Za normální reakci v takové situaci považujeme neokázalý smutek, s nímž se člověk uchýlí do ústraní. Čím více nabývá reakce smutku na okázalosti, dramatičnosti až teatrálnosti a čím více svým smutkem postižený zavazuje, případně tyranizuje druhé, tím více má reakce hysterické zabarvení,“ říká psychiatr a sexuolog Miroslav Plzák.

Hysterie byla podle starých Řeků problém neuspokojené dělohy, i proto se o ní hovoří především v souvislosti se ženami. „Hysterkami“ ale mohou být i muži. Svědčí o tom příběh devětadvacetileté Petry: „Zdeněk mi dal nesmírně mnoho intenzivních prožitků.

V hysterickém záchvatu sice bušil pěstmi do stolu a párkrát dokonce i omdlel, jakmile se ale uklidnil, byl jako vyměněný. “ Pro hysterického muže se pomalu vžívá termín „hystrion“. Hysterikům nelze vysvětlit, že jsou jejich reakce nepřiměřené. „Hysteričtí lidé si jen zřídkakdy uvědomují, že je s nimi něco v nepořádku. Takové poznání by pro ně bylo zničující a rozbilo by jejich pracně budovaný sebeobraz, i proto většinou hledají vinu u ,těch druhých’, popisuje Petr Šmolka. Máte ve svém okolí hysterickou osobu? Pak se smiřte s tím, že její porucha je ve své podstatě neléčitelná. A co říká odborník na její dědičnost?

„Do jisté míry dědičná je, nikoli však jako geneticky přenosná vloha, ale spíše jako sociálně dědičný sklon daný výchovou a především nápodobou.


NÁZOR ODBORNÍKA PhDr. Petr Šmolka Co je hysterie?

Můžeme ji nazývat nemocí? Hysterie je především „nálepka“, kterou někdy až příliš rozmařile „cejchujeme“ své bližní. Nápadná je vždy extrémně zvýšená emocionalita, respektive často dost dramatické projevy emocí. Pracovně lze rozlišit „hysterickou osobnost“, kde lze těžko mluvit o nemoci, „hysterickou reakci“ - což může být někdy i docela pochopitelná odezva na tzv. „hysteroformní jednání“ partnera a „hysterickou neurózu“ - jedině u té by se dalo uvažovat o nemoci. Kdy můžeme člověka označit za hysterického? Poměrně často, druhá věc však je, zda vždy oprávněně. Skutečně jsme si navykli s tímto označením zacházet poněkud rozmařile. Na nejobecnější úrovni lze tedy za hysterické považovat ty projevy, které jsou hrubě nepřiměřené podnětům, které je vyvolaly. Vždy je však dobré znát celkový kontext a nikoli pouze bezprostředně předcházející podnět; někdy může jít jen o pověstnou poslední kapku.

19.3.2007 | redakce