Politická situace, nové zákony, filmové premiéry, módní trendy... Valí se na vás ze všech stran a vy máte špatný pocit, protože vše nestíháte pojmout? Dejte si občas klapky na oči i na uši. Odmítněte miliontou prvou informaci a zachraňte sami sebe!

Stop! Disk se zahltil, počítač se zasekl. Už se vám to také stalo? Nejen stroje potřebují občas „vypnout“. Lidské tělo sice žádné tlačítko s nápisem „power“ nemá, možná bychom ale mohli začít polemizovat nad tím, jestli to vlastně není tak trochu škoda. Vypnout totiž neumíme, a to ani v dobrém slova smyslu. Když Světová zdravotnická organizace v roce 2000 zveřejnila zprávu, podle níž jeden z deseti lidí vykonávajících duševní profesi trpí depresí, úzkostí, stresem a syndromem vyhoření neboli pocitem, že už nic nemá smysl, nad daty sesbíranými z Británie, Spojených států, Německa, Finska a Polska se spekulovalo, jak jsou na tom asi Češi. Za sedm let máme na stole odpověď: špatně. Na dveře psychologů a psychiatrů nás klepe rok od roku víc a víc. Loni se číslo zastavilo na půl milionu pacientů. Jen pro představu: je to o osm procent víc než v roce 2005 a o celou třetinu víc než před šesti lety. Teorií, proč stále více z nás potřebuje pomoc odborníka na duši, je řada, za nejpravděpodobnější variantu označují psychologové a psychiatři stres a přemíru informací. Není divu. Orientovat se v přívalu protichůdných zpráv je na jeden lidský mozek zkrátka příliš. Když je jakžtakž stíháme pojmout, stresujeme se, co že se to všechno děje. Když nestíháme, stresujeme se také. A k tomu se ještě trápíme otázkou: Je tohle skutečně tak podstatné? Jsem hloupý, když tohle nevím?

Všechno se valí a vrší...

„Chtěl jsem si koupit fotoaparát, pojal jsem to však poněkud zodpovědněji, než by se asi slušelo a vydal jsem se na nekonečné toulky digitální pavučinou. Po třech dnech prolézání nabídek elektronických obchodů, diskusních fór, maxirecenzí a minirecenzí jsem se ocitl opět na začátku a ke své hrůze jsem zjistil, že existuje ještě něco horšího v životě lidském, než je nedostatek informací. Je jím nadbytek informací. Důvodem k sepsání dnešní mé žádosti o radu je tedy naprostá bezmoc. Bezmoc se rozhodnout: který foťák si mám vlastně koupit?“ táže se na internetových stránkách věnovaných moderním digitálním technologiím jeden ze čtenářů. Nadbytek informací nepramení jen z technického pokroku. Vezměme si třeba módu: ještě loni se nosila trička a svetříky odhalující břicho, dnes „frčí“ dlouhé svršky. Není to tak dávno, co letěly široké nohavice u kalhot, dnes se zdá být zásadním módním prohřeškem, nemáme-li ve skříni alespoň jedny superúzké roury. Mění se i společenský život. Ještě před pár lety byste se podle sociologů neobešli bez neustálého navazování nových a nových přátelství, dnes všichni opěvují klasickou rodinu. K tomuto všemu přičtěme přepracování, nereálné termíny, mnohdy neadekvátní péči o děti a samozřejmě média, zásobující nás minutu po minutě nejčerstvějšími zprávami: nehody, přírodní katastrofy, výsledky sportovních utkání. Nemáte-li televizi nebo internet, není nic snazšího, než si objednat informace prostřednictvím SMS. Ale ruku na srdce: Jak dlouho si tyto zaručené „bomby“ pamatujete? Vzpomenete si s odstupem času třeba na autobusovou nehodu u Nažidel, útoky na londýnské metro nebo rozruch kolem ptačí chřipky? Víte, kdy přesně se odehrály? A co si z nich pamatujete?

Imunita. Lze ji vůbec získat?

Cíl dnešního světa jako by zněl: Buď neustále v obraze. Nepřipusť, abys při rozhovoru s kolegou v práci nebo při večeři s přáteli vypadal jako „Neználek“! Všechno vidět, slyšet, vědět, umět se ke všemu vyjádřit. Takový je nepsaný předpoklad, jak v současnosti existovat mezi lidmi. Že je nereálné ho naplnit, víme, otázka ale zní: Proč to tak je? „Do určité míry je to ovlivněno popularizací. Lidé se rádi vyjadřují, demokratický přístup navíc nabádá k tomu, aby se každý cítil povolaný: v otázkách partnerských vztahů, v otázkách sexu, v otázkách čekoholi. Lidé, kteří se s oblibou vyjadřují ke všemu, neusilují o to podložit svoje řeči reálnými informacemi. Dělají to proto, že nejsou vedeni k sebekritice. Je jistě fajn říci druhému svůj názor, ale nelze ho vydávat za obecnou pravdu,“ myslí si psycholožka Martina Venglářová ze Soukromého sexuologického centra GONA v Praze. „Naše společnost na nás opravdu klade spoustu požadavků. Ty se netýkají jen trendů, ale všech oblastí lidského života. Někdy jsou takové požadavky zjevné a jasně vyjádřené, jindy méně zjevné, jen tušené, či dokonce jen předpokládané. Často jednáme podle toho, co si myslíme, že se od nás očekává. Nároky v oblasti pracovně-profesní, partnerské, společenské, osobní, které si klademe sami, nebo nám je diktuje okolí, dokážou učinit náš život někdy opravdu nepříjemným. Ne všichni na ně ale reagujeme stejně. Někomu tento tlak láme krk a bere radost do života. Jiný se s ním vyrovnává bez zjevných potíží a žije si po svém. Otázkou je: Kde je rozdíl?

Domnívám se, že základní rozdíl je " v sebevědomí ve smyslu uvědomění si sebe - své hodnoty, svých potřeb a svých cílů. Člověk vědomý si své hodnoty, schopný naplňovat jak své potřeby, tak své cíle, je vůči tlaku trendů daleko víc imunní než člověk, jehož sebehodnocení stojí na tom, co se domnívá, že si o něm myslí ostatní. I kdyby společenský úspěch vyžadoval být vždy v obraze v oblasti trendů v módě, kultuře, hudbě, líčení..., o čemž pochybuji, protože tato forma úspěchu je jen pozlátko - povrchní a nijak trvalé, je jen na nás, nakolik mu podřídíme svůj život a nakolik budeme naplňovat svou představu šťastného života,“ domnívá se psychoterapeut Michal Mynář ze Soukromé psychoterapeutické praxe. Z jeho názoru je zjevné, že nazývat se „Neználkem“ či „hlupákem“ jen z toho důvodu, že jste něco neviděli, neslyšeli nebo že na to neumíte odpovědět, naznačuje problém s malým sebevědomím. Sami sebe tak pojmenováváme obvykle proto, že nás k tomu tlačí sklon se podhodnocovat: větší váhu dáváme tomu, co nefunguje, menší tomu, co funguje. Úspěch je pro nás samozřejmost, neúspěch potom těžká rána.

Udržet tempo za každou cenu?

Stres z přemíry informací není záležitostí současnosti, potýkali se s ním i lidé před sto lety. Ano, informací bylo sice méně, otázky běhající hlavami předků ale byly zásadní: Budu mít co jíst? Uživím děti? Vydělat na chleba byl tehdy jediný cíl podmíněný dobou, ostatní bylo jaksi navíc. Názory na přicházející informace se dělily v podstatě na dvě skupiny: černé, nebo bílé. „Nápor na psychiku byl tehdy mnohem silnější než dnes. Mít či nemít na chleba byla otázka života a smrti,“ napadne vás možná. A máte pravdu. Přesto přišla epidemie psychických poruch až teď, v době, kdy většina lidí existenční otázky řešit nemusí. Proč? „Dnešním lidem chybí na rozdíl od prapředků jasné priority. Kdysi byl smysl života jasný: přežít. Nebylo těžké se rozhodovat mezi dobrem a zlem. Těžší je rozhodovat se mezi menším a větším zlem, ale největší zátěž je, rozhodovat se mezi dobrem a ještě větším dobrem. A v tom žijeme dnes,“ vyjádřil se v deníku Dnes na téma psychických onemocnění bývalý šéf léčebny v Bohnicích Zdeněk Bašný. Současný svět je podle něj problematický i proto, že na jednu věc už neexistují pouze dva názory, ale tisíce dalších. Potom není divu, že nás obklopuje tak masivní přísun informací! Buďme upřímní sami k sobě: Zajímají nás? Za všechno mluví čísla: například Český statistický úřad v loňském roce zjistil, že kvůli sledování aktuálního dění brouzdá na internetu denně 43 % uživatelů sítě! Původní předpoklad, že moderní technologie nám mají ušetřit čas, tak v současnosti střídá pravý opak: máme ho čím dál méně. Toho si všiml ve své knize Tyranie okamžiku i norský spisovatel Thomas Hylland Eriksen: „Je možné, že nám ekonomický růst a technologie šetřící čas a zvyšující efektivitu práce přinesly větší bohatství, umožnily pracovat výkonněji a volný čas věnovat vlastním aktivitám,“ říká. „Já mám však už delší dobu neblahé tušení, že zároveň - a možná ještě ve větší míře - způsobily také pravý opak. Jak to, že máme času méně, a nikoli více? Proč je to přesně naopak, než by velel zdravý rozum? Jak je možné, že větší množství informací nevede k lepšímu chápání světa? A jak to, že ve společnosti, která je přítomností a blízkou budoucností posedlá, žádné pozitivní vize budoucnosti neexistují?“ ptá se.

Třídíte správně?

To, jestli přemíru informační nabídky kolem sebe budete vnímat jako rozmanitost, nebo už jako nesnesitelný chaos, je otázkou osobnosti. Prognózy nejsou nijak růžové: psychické nemoci mají být brzy nejrozšířenější chorobou světa, která bude stát lidstvo nejvíc peněz. Víc než AIDS, rakovina nebo kardiovaskulární nemoci. Možná se právě teď nacházíme na pomyslné hranici. Nebo bude ještě hůř? Jediná rada, jak čelit přemíře informační nabídky, je nepodlehnout a naučit se zpomalit tempo. Psycholožka Martina Venglářová radí: „Doporučuji dělat jednu věc a na tu se soustředit. Znamená to přestat číst u jídla, netelefonovat při řízení, nesurfovat na internetu při sledování televize.“ „Je dobré vyhledávat informace cíleně. Stanovit si, co hledám ještě předtím, než se do hledání vůbec pustím. Internet, noviny, časopisy, knihy jsou plné informací, které pro nás mají nevalnou hodnotu, ale jsou „lákavě zabalené“ - obklopené hezkými obrázky, lákající výraznými titulky. Často se pak přistihneme, že čteme něco, co nás náhle zaujalo, místo toho, co jsme měli v plánu. Je to podobné jako s nakupováním v obchodě. Když si doma napíšeme seznam, strávíme v obchodě mnohem méně času a utratíme méně peněz. Občas nás sice zláká i něco neplánovaného, ale seznam nám dává oporu a vede nás k cíli. Stejně tak pomůže naplánovat si hledání informací. Občas sice odbočíme někam neplánovaně, ale máme-li předem definovaný záměr, můžeme se snadněji vrátit k tomu, co bylo původně naším cílem,“ doplňuje ji Mynář. Jen pro zajímavost: to, co si z každodenního přísunu informací zapamatujete a co naopak vypustíte, závisí na schopnosti rozlišovat důležité od nedůležitého. Schopnost filtrace můžete mít částečně naučenou z dětství, efektivně se dá rozvíjet ale i v dospělosti. Třeba tím, že si stanovíte hodnoty, cíle a priority.

Nevím, neznám, neumím...

Pokud jste dočetli až sem, možná jste se právě rozhodli, že je na čase skutečně zvolnit. Že právě nastal moment, kdy je třeba přestat zběsile sledovat, co je právě považováno za „důležité“ nebo „in“. Jak už jste si asi všimli, důležitost nebo trend je jen pomíjivá iluze. Liší se firma od firmy, město od města, kraj od kraje, stát od státu. Jestli máte pocit, že vás ohrožuje, pokud při debatě s přáteli nevíte, co se odehrálo v minulém dílu televizního seriálu, nebo co právě běží v kině, seberte odvahu a přiznejte otevřeně, že jste se nedívali nebo že se vám do kina prostě nechtělo. „Kdo to nedokáže, má problematické sebevědomí a měl by ho začít posilovat,“ myslí si Martina Venglářová. „Důležitější, než znát na vše odpověď, je umět se ptát a naslouchat. Jedna z možností je buď nevyjadřovat se k tématu, když jej neznám, ale třeba k tomu, co se děje v dané situaci. Když celá skupina hovoří nadšeně o seriálu, který neznám, mohu například konstatovat: „Vidím, že jste tu všichni posledním dílem úplně nadšeni. Je to vždy tak dobré?“ reaguje na kolegyni Michal Mynář. Zjišťování informací a nakládání s nimi by mělo zůstat hrou. Hrou, která těší a obohacuje, nikoli takovou, které podléháme!

JAK SE BRÁNIT NADBYTKU INFORMACÍ

* Naučte se znát své potřeby, hodnoty a cíle.

* Stanovte si priority. Podle nich sami určíte, které informace jsou pro vás důležité.

* Přestaňte přemýšlet nad tím, co si o vás myslí ostatní!

* Nebojte se říct, že něco nevíte nebo neznáte. Pomoci vám mohou například vhodně formulované otázky.

* Zpomalte životní tempo, při práci se soustřeďte na jednu věc a nerozptylujte se okolím.

ODBORNÉ KONZULTACE

Mgr. Michal Mynář Soukromá psychoterapeutická praxe www. psychoterapiebrno. cz tel. 608 877 263 PhDr. Martina Venglářová Soukromé sexuologické centrum GONA www.venglarova.cz tel. 221 085 288

DALŠÍ INFORMACE

Thomas Hylland Eriksen: Tyranie okamžiku, nakladatelství Doplněk Malcom Gladwell: Bod zlomu s podtitulem O malých příčinách s velkými následky, nakladatelství Dokořán