Nemusíte být ani celebritou, ani veřejně činným člověkem, a přesto se můžete stát obětí pronásledování a slídění. Na začátku přitom mohou stát dokonce příjemné projevy přízně. Na konci vám ale může jít i o život. Stalker je totiž schopný všeho...

Anglický výraz „stalking“ původně označoval v řeči lovců stopování a přiblížení se k lovené zvěři. I dnes nám slovník nabídne překlad tohoto pojmu v termínech sledování, honby či lovu. V psychologickém, psychiatrickém a kriminologickém smyslu se však jedná především o úmyslné a zlovolné pronásledování a obtěžování jiné osoby, které snižuje kvalitu jejího života a ohrožuje její bezpečnost. Hlavním znakem je opakované a dlouhodobé obtěžování známé či neznámé osoby nevyžádanou a nechtěnou pozorností. Pokusů o přesnou definici je mnoho, důležité je, že se tento termín ve světě a v poslední době už i u nás používá pro označení pronásledování oběti v nejširším slova smyslu.

Docentka Ludmila Čírtková, která je mj. policejní a soudní psycholožkou, označuje za typické projevy nebezpečného pronásledování tři základní vzorce chování. Na prvním místě to jsou opakované a pro oběť skličující pokusy o kontakt formou dopisů, pohlednic, telefonátů, e-mailů, SMS, drobných nevyžádaných dárků a pozorností atd. Jejich obsah může být zdánlivě příjemný, ale také jednoznačně nevkusný, urážející či zastrašující. Stalker může popisovat oběti, jak spolu stráví romantickou dovolenou, ale také své bujné sexuální fantazie, později třeba přecházející v týrání či mučení.

To již souvisí s druhou oblastí projevů sledování, a tou je demonstrování moci v podobě přímých nebo nepřímých výhrůžek, které u normální osoby vzbuzují oprávněný strach a obavy. Mnohdy stačí, když vám pronásledovatel stojí dlouhé hodiny před domem nebo se od vás nehne na metr při chůzi do práce nebo na cestě do večerky pro chleba. Výhrůžky bývají často vulgární nebo velmi naturalisticky líčené, výjimkou není ani vyhrožování zabitím. Poslední jednoznačnou oblastí, která odkazuje ke stalkerství, je ničení věcí. Někdo najde propíchnuté pneumatiky u auta, jiný auto poškrábané nebo pomalované, ničení se může týkat domu, bytu, osobních věcí, nebo dokonce zlikvidování domácího mazlíčka. Filmoví pamětníci si jistě v této souvislosti vzpomenou na americký snímek „Osudová přitažlivost“ s Michaelem Douglasem a Glen Close v roli jeho zhrzené milenky, která se neváhala v době nepřítomnosti rodiny vloupat do jejího domu a v hrnci zaživa uvařit králíčka, který byl oblíbeným domácím zvířátkem jejich dítěte.

Láska až za hrob

Pro konkrétní případy ale nemusíme chodit ani do filmotéky, ba dokonce ani do zámoří. Některé prameny uvádějí, že asi 8 % žen a 2 % mužů se za svůj život stane obětí pronásledování bez ohledu na pracovní zařazení či sociální status. Tyto dostupné údaje se sice týkají především USA, ale experti se domnívají, že není důvod předpokládat zásadní odlišnost od Evropy. Osobně jsem se setkal se stalkingem zatím jen dvakrát a v obou případech se oběť potýkala s následky závažného stresu, s poruchami spánku a poruchami přizpůsobení na základě nucených změn svých dosavadních návyků.

V jednom případě byla obětí stalkera moderátorka jednoho menšího regionálního rádia. Na její osobní mobilní telefon náhle začaly chodit lehce flirtující a místy dokonce zábavné SMS zprávy. Odpověděla pouze na několik z nich, protože chtěla zjistit, s kým má tu čest, ale telefon na druhé straně byl v té chvíli už vždy vypnutý. Frekvence zasílání zpráv se zvyšovala, zároveň se ale povážlivě začal proměňovat jejich obsah. V odesílání zpráv nebyl žádný časový řád, chodily v noci, ráno, během jejího vysílání v rádiu, prakticky kdykoli bez nároku na pravidelnost. Od romantických vyznání lásky se náplň pomalu posouvala k vyhrožování společnou smrtí. Pisatel popisoval „hebkou náruč jámy v lese, kterou proteplí jejich společná krev a podobně hrozivé věci.

Jakákoli zpráva v tisku o napadení či znásilnění vyvolávala v té době v oběti stalkingu téměř hysterii. Ta se zvýšila bohužel ještě poté, co SMS zprávy začaly poskytovat jednoznačný důkaz o tom, že pronásledovatel přesně ví, jak oběť vypadá, co nosí za oblečení, kde bydlí a kudy chodí. „Dnes jsem byl jen metr od tebe, ty děvko, mělas na sobě modrý svetr a bílé kalhoty, náš čas se naplňuje,“ zněl např. text jedné zprávy. Kontakt s policií žádnou úlevu nepřinesl, v té době sice již bylo technicky možné vysledovat signál odesílajícího telefonu spolehlivě do okruhu zhruba deseti metrů, ale protože (laicky řečeno) se zatím vlastně vůbec nic nestalo, neměla k tomu policie zákonný důvod a oprávnění. Číslo telefonu patřilo předplacené kartě, čili žádný uživatel nebyl evidován, a tím vše skončilo. Naštěstí skončilo i pronásledování – stejně náhle jako začalo, což je ovšem jev spíše ojedinělý a výjimečný. Stalker objeven nebyl.

„V roli znalce-psychologa se s fenoménem stalkingu setkávám již dlouhá léta, za poslední tři roky mám několik znaleckých posudků, kde jsem stalking konstatovala,“ říká Štěpánka Tůmová, soudní znalkyně v oboru klinické psychologie. Jeden typický příklad by mohl vypadat třeba následovně: Rozvedená žena se seznámila s mužem, který ji navštěvoval a pomáhal s domácími pracemi, přičemž jejich vztah byl čistě přátelský, bez intimních styků. Znali se asi čtyři roky, když se žena seznámila s jiným mužem, se kterým se rozhodla žít ve společné domácnosti. Její dosavadní přítel se na základě této informace proměnil v nevyzpytatelného pronásledovatele, začal jí až desetkrát do hodiny telefonovat, posílal SMS s básněmi, navštěvoval ji doma pod různými záminkami, strkal jí dárky do schránky nebo říkal, že se zabije a ukazoval jí nabitou pistoli. Situace vyvrcholila napadením a pobodáním ženy poté, co se snažil dostat do jejího bytu pod záminkou, že jí nese botník, a poškozená jej odmítla.

Legislativa beze zbraní

Ze strany legislativy máme v naší zemi zatím bohužel skutečně holé ruce. V USA bylo stalkerství označeno za trestný čin již v roce 1990, v Německu je tento termín alespoň zakotven v rámci návrhu nového zákona o ochraně proti domácímu násilí (předlohou je rakouský zákon), četná opatření podnikla také Velká Británie, kde jsou vybraní policejní specialisté schopni oběti pronásledování účinně poradit. Historicky prvním podnětem byla vražda mladé herečky R. Schaeffer, kterou zastřelil umanutý obdivovatel ve dveřích jejího domu. V Los Angeles se tehdy zrodila policejní jednotka Threat Management Unit, v Evropě i ve světě následovaly další mediálně známé útoky – napadení tenistky Moniky Selešové či pronásledování krasobruslařky Katariny Witt přes půl zeměkoule. Postupem času začínalo být jasné, že se tento jev neomezuje jen na mediálně známé oběti. Pronásledovány byly a jsou sice především ženy, ale ani mužům se tento typ agrese nevyhýbá (nejčastěji ze strany expartnerek).

„Existuje skupina expertů ze států Evropské unie s centrem v Itálii, která se snaží navázat kontakt s ostatními členskými státy a v současné fázi mapovat, jak je v té které zemi stalking právně ošetřen,“ říká soudní znalkyně Štěpánka Tůmová. Jisté je zatím jen to, že u nás je ošetřen nedostatečně, respektive zatím existuje pouze návrh právní úpravy problematiky tzv. pronásledování. „Důsledky slídění a pronásledování fyzické osoby jinou osobou, které je prosto dalších projevů, v našem právním řádu zatím upraveny nejsou,“ potvrzuje liberecká soudkyně JUDr. Pavlína Havelková. „Jinými slovy takové jednání může naplňovat skutkovou podstatu trestného činu jen ve spojení s dalším chováním útočníka. V občanskoprávní linii můžeme například uvažovat o porušování práva na ochranu osobnosti, po linii trestního zákona by mohlo jít například o trestné činy omezování osobní svobody, porušování domovní svobody či týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě či domě. Některé z těchto činů bývají někdy provázeny stalkingem, ale u nás se soudí za tyto trestné činy, nikoli za stalking sám o sobě, ten trestný není.“ Občanský soudní řád potom s účinností od 1. ledna 2007 zavedl možnost uložit násilníkovi dočasně opustit byt nebo dům, nebo se zdržet setkávání a navazování kontaktů s obětí domácího násilí, a to v případě, kdy je vážným způsobem ohrožen život, zdraví, svoboda nebo lidská důstojnost (byť i potenciální) oběti. „To se řeší v předběžném opatření, které musí soud vydat do sedmi dnů od doručení návrhu,“ doplňuje JUDr. Havelková.

V Rakousku bylo v tomto duchu jen v minulém roce vysloveno 2500 zákazů vstupu do bytu či domu pro násilníky podle právní zásady „násilník odchází, týraná zůstává“. Německá ministryně Bergmannová to komentovala slovy: „Počet mužů-bezdomovců v Rakousku od doby zavedení zákona vůbec nevzrostl.“ Vhodná inspirace pro naši zemi, řekl bych.

Pobláznění, nebo sadismus?

Stalking je považovaný za poměrně nový a moderní fenomén, ačkoli již v 18. století se psychiatr Pinel věnoval popisu erotomanie, která se alespoň na začátku projevuje také jako umanutý obdiv a náklonnost. I v dalších letech se tomuto fenoménu věnovali renomovaní psychiatři, zvláště při objevení případu, kdy se jistá Francouzka potulovala v blízkosti Buckinghamského paláce v přesvědčení, že ji miluje anglický král Jiří IV. Jakýkoli drobný podnět, kterým bylo i třeba pohnutí závěsů v okně, interpretovala jako projev lásky. Postupem času bylo zjištěno, že nejde ani tak o erotiku a sexualitu, jako o pocit mimořádnosti sebe sama, pýchu a narušení kontaktu s realitou. Navzdory psychiatrickým zjištěním dnes odborníci varují především před „psychiatrizací“ stalkingu – slídění a pronásledování není lékařskou diagnózou, ale mělo by být trestným činem.

Pojem stalking dnes tedy nezahrnuje jen erotický obdiv, ale i psychické terorizování motivované nenávistí a pomstou na bázi vztahů zaměstnaneckých, partnerských, obchodních, profesionálních nebo sousedských. Obětí, ale i pachatelem mohou být samozřejmě v malé míře také policisté. Pokud oběť není přímo zavražděna, což bohužel někdy také bývá vyústěním dramatu jménem stalking, potom přinejmenším trpí poměrně závažnými poruchami. Až jedna čtvrtina pronásledovaných má sebevražedné myšlenky, oběti mění svá bydliště i pracoviště a podle materiálů již citované docentky Ludmily Čírtkové jistý výzkum potvrzuje, že oběti stalkingu trpí posttraumatickou stresovou poruchou na takovém stupni, který odpovídá přežití letecké katastrofy.

Ženy jsou cílevědomější

Ačkoli je stalkerů v sukních výrazně méně než mužů (viz box Kdo jsou stalkeři?), pronásledování z jejich strany bývá nezřídka v jistém smyslu dokonce horší. Ženy jsou totiž více systematické, slídí programově a kontrolovaně. Jejich schopnost řešit problémy je dobrá a kvalitní, zatímco muži se uchylují k pronásledování právě proto, že neumějí řešit vztahové problémy jiným způsobem. Je dobré vědět, že za stalking nemůže jeho oběť, ani nějaká „spouštěcí“ situace, na kterou se stalkeři občas vymlouvají, ale na vině je v drtivé většině případů osobnost pachatele. V jejím popisu se různí autoři mírně odlišují, ale v podstatě jde často o osobnosti s poruchovou seberegulací, impulzivní, explozivní či přímo agresivní. Vykazují dissociální (asociální) nebo narcistické charakteristiky. Bývají nezralí, nezdrženliví, emočně labilní a svou vůli prosazují bez ohledu na okolí. Někdy se také popisuje jako bazální zdroj jejich chování tzv. nejistá vazba k matce, která se projevuje citovou ambivalencí, nejistotou, agresivitou a neschopností řešit závislost ve vztahu. Terapeutická možnost změny takto strukturované osobnosti je dnes často popisována spíše skepticky.

Rychle se rozvíjející moderní technologie v současné době bohužel „slídičům“ usnadňují jejich práci, a rozšiřují tak pole jejich působnosti. Tzv. Cyber stalkers využívají ke svému kybernetickému lovu internet a další formy on-line komunikace. Své oběti si vybírají v chatovacích místnostech (chat rooms), diskusních skupinách a fórech nebo prostřednictvím nevyžádaných e-mailů. Často také zasílají spamy (hromadnou nevyžádanou poštu), nechávají nepřístojné vzkazy v návštěvních knihách na vybraných webových stránkách nebo svým obětem zasílají viry.

Policie se v naší zemi zatím potýká především s nedostatkem informací ohledně této formy deliktu, přičemž policisté při kontaktu s obětí neumějí zvolit vhodný postup a chybějí jim poznatky k tomu, aby mohli oběti účinně poradit. Kromě textů Ludmily Čírtkové tak u nás zatím zůstávají nejdostupnějším zdrojem informací zahraniční internetové vyhledávače, s jejichž pomocí lze nalézt původní americké texty či webové stránky jednotlivých organizací (např. Stalking resource center, Stalking behavior atd.). Na některých z nich si dokonce můžete otestovat sami sebe přečtením textu s názvem „Jsem stalker?“. Možná to zní úsměvně a na každého nápadníka postávajícího u dveří s kyticí růží opravdu nemusíte volat policii, ale opatrnosti není nikdy dost. Planý poplach je totiž vždy lepší než lhostejné přehlížení či bagatelizování situace.

(Autor děkuje PhDr. Štěpánce Tůmové za ochotu, laskavou spolupráci a poskytnutí osobních materiálů ke studiu.)

***

PhDr. Adam Suchý, klinický psycholog a psychoterapeut. Vystudoval FF UP Olomouc, nejprve obor žurnalistika, později psychologie. Je ve výcviku v Gestalt terapii, pracuje ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Publikuje v odborných i populárních časopisech, v letošním roce vychází v nakladatelství Triton jeho kniha „Mediální zlo – mýty a realita“. Je výhradním textařem projektu Maya, písňové texty píše i pro další interprety populární hudby. Je šťastně ženatý, má syna Štěpána a dceru Báru. Romantická vyznání se změnila na vyhrožování společnou smrtí „v náruči jámy, kterou proteplí jejich krev“.

OBRANA PROTI STALKINGU

* Dejte stalkerovi jednoznačně vědět, že si jeho projevy nepřejete, vyhněte se všem dalším schůzkám a diskusím (jakýkoli další kontakt vyvolává novou touhu po setkání a dává naději).

* Seznamte se svým problémem co nejvíce svých blízkých a známých.

* Využijte právníka a policii, pořiďte si kopii všech dopisů a trestních oznámení.

* Uschovejte si všechny projevy a důkazy stalkerství, poškozené věci nafoťte.

* Nakupujte v různou dobu, změňte zámky, choďte jinými trasami, změňte banku, supermarket či nákupní středisko.

* Když jdete ven, mějte s sebou vždy člena rodiny nebo známého, nebo si s nimi alespoň domluvte signál v případě nebezpečí.

* Pokud pronásleduje vaše auto, stiskněte houkačku nebo alarm, abyste ho/ji vystrašil/a, a zastavte u nejbližšího obchodu nebo na jiném místě, kde je hodně lidí.

* Noste u sebe legální pepřový sprej, sprej se slzným plynem nebo alarm.

* Nastavte záznamník tak, abyste mohl/a nahrávat hovory, kdykoli zvednete telefon.

* Vždy u sebe noste mobilní telefon, abyste mohl/a kdykoli zavolat pomoc.

(S využitím materiálů DONA linky a materiálů PhDr. Štěpánky Tůmové)

DALŠÍ INFORMACE

Ludmila Čírtková: Forenzní psychologie, Aleš Čeněk Plzeň

Ludmila Čírtková: Psychologické poznatky k nebezpečnosti pronásledování (Stalking), čtvrtletník

Kriminalistika Karel Netík, Daria Netíková, Stanislav Hájek: Psychologie v právu – úvod do forenzní psychologie, Kriminalistický sborník 3/2005 , Zpravodaje BKB www.stalking behavior.com www.ncvc.org/src

Kdo jsou stalkeři?

Agresoři, které uspokojuje týrat druhé, žárliví partneři, anebo jen vtipálci, kteří se baví rozesíláním krutých SMS zpráv? Ve Velké Británii vznikla typologie pronásledovatelů, u nás jako první o stalkingu informovala právě docentka Čírtková spolu s forenzním psychologem Karlem Netíkem. Nejčastějším typem pronásledovatele je bývalý partner nebo partnerka. V anamnéze se často objevuje domácí násilí, ale nemusí k němu nutně dojít.

Znám případ, kdy expartnerka posílala svému již dávno ženatému bývalému příteli ještě tři roky po rozchodu zamilovaná psaníčka, fotografie a dárky, nebo naopak požadovala navrácení některých předmětů pořízených v době jejich vztahu. Výhrůžky vůči oběti je v tomto případě třeba brát vážně. Soudní znalkyně Štěpánka Tůmová popisuje varovné projevy typických budoucích stalkerů následovně: „Jedná se o muže, kteří měli potíže vidět věci pohledem partnerky, byli žárliví a majetničtí, pokoušeli se často vyvolávat hádky, pokoušeli se omezovat kontakty partnerky s okolím (např. s rodinou nebo přáteli), trvali na časovém rozvrhu partnerky a kontrolovali jej, vyvolávali v ní pocity méněcennosti, křičeli na ni nebo jí nadávali atd.“ Pronásledování umanutým obdivovatelem činí z oběti spíše idol a středobod prožívání i fantazie stalkera. Riziko fyzické agrese bývá nízké, i když obdivovatel samozřejmě usiluje o kontakty se svou vysněnou bytostí. Terčem chorobných projevů náklonnosti se v tomto případě často stávají nové kolegyně na pracovišti.

Někdy se může objevit i pronásledovatel s psychickými poruchami, který za sebou často má psychiatrické hospitalizace nebo je evidován policií pro své problematické chování. Je nevypočitatelný, může manipulovat, v anamnéze se mohou vyskytnout sexuální nápadnosti i agresivní projevy. Jeho typickou obětí bývá žena či muž s vyšším socioekonomickým statusem, přičemž svůj cíl intenzivně a nečekaně bombarduje pokusy o kontakt. Do této kategorie by mohl spadat například pacient, který v roce 2003 mačetou napadl svého psychiatra v jeho pražské ordinaci a způsobil mu vážná zranění hlavy a rukou. Jednoznačně nejnebezpečnějším typem stalkera je sadistický pronásledovatel. Jeho snahou je zcela kontrolovat život oběti, objevuje se zastrašování a eskalace kontroly, střídání projevů náklonnosti a násilnosti, což oběť výrazně mate, okolím je popisován jako citově chladný. V tomto případě jde nejčastěji o muže, který může být závislý na alkoholu, má kriminální minulost, často je nezaměstnaný, v sociální izolaci a vykazuje poruchu osobnosti a chování. Riziko napadení včetně usmrcení oběti je značné, pronásledování bývá často jednou z prvních fází sexuálně motivovaných vražd.