Jedni se brát chtějí. Vždy to tak bylo a má to tak přece být! Druzí naopak tvrdí, že na svou lásku žádný papír nepotřebují. Věří prý na kvalitní vztah i bez slibů před úřady. Proč nelze najít jednoznačnou odpověď na to, kdo z nich dělá lépe?

Už dávno nikdo nekroutí hlavou nad tím, když spolu dva lidé žijí „na psí knížku“ neboli „na hromádce“. A to i když očekávají, nebo už mají děti. I dědečkové a babičky zdá se pochopili, že život bez snubních prstýnků funguje a že stát spolu před oltářem možná není to nejdůležitější, co pro svůj vztah dva lidé dělají. Statistiky jen potvrzují, co je na první pohled zřejmé: Doba, kdy české ženy a muži slibovali jeden druhému věrnost až do konce života, je pryč. Na druhou stranu, když se čeští sociologové nedávno ptali mladých svobodných lidí, kterou možnost považují do budoucna za nejlepší, život se stálým partnerem bez prstýnků zvolilo jen devět procent z nich. Naopak vdavky a ženitbu preferovalo celých devadesát procent! Udivující výsledky vysvětlili sociologové tak, že Češi manželství uznávají. Brát se chtějí, jen ne hned. Se sňatkem otálejí, někdy i dlouhé desítky let.

Proč? Protože (kromě dalších důvodů, které vysvětlíme později) vdávat se a ženit se zkrátka není třeba. „Sňatek byl kdysi jedinou cestou, jak být spolu. Stačí si vzpomenout na vysokoškolské studentky a studenty. Koleje byly pouze manželské, partnerské neexistovaly. Řada hotelů vyžadovala pro společné ubytování doklad, že partneři jsou skutečně manžely. Existovaly rovněž manželské půjčky, pro řadu párů v té době nepostradatelné. Svou roli hrála i etika. Život ,na psí knížku‘ byl považován přinejmenším za zvláštní, zatímco dnes je normální,“ říká psycholožka Petra Nebesová. Odkládání manželství považuje za projev moderní doby. Zatímco dříve měli mladí lidé po ukončení školy jedinou perspektivu, a to celoživotní zaměstnání a spokojenou rodinu, dnes chtějí dále studovat, cestovat, budovat kariéru. I na rodinu myslí. Její založení je ovšem nákladnější a vyžaduje notnou dávku zodpovědnosti – to je ten důvod, proč ji nechtějí ve dvaceti, ale třeba o deset nebo ještě víc let později.

Když se vdám, má mě jistou!

Jednatřicetiletý Patrik vlastně nikdy moc nepočítal s tím, že by se oženil. Se svou přítelkyní Petrou je sedm let, vzali se letos na jaře, když Petra neplánovaně otěhotněla. „Nikdy jsme o svatbě nepřemýšleli, příbuzné jsme odbývali s tím, že svatba je to nejméně podstatné, co pro svůj vztah uděláme. Dítě náš názor na manželství změnilo. Zjistili jsme, že bychom rádi byli kompletní rodina a že to bude pro Petru lepší i z praktických důvodů,“ vysvětluje. Jak změnilo manželství jejich vztah? „V zásadě nijak, jen máme společné příjmení,“ tvrdí Petra. To dvaatřicetiletou Kristýnu by prý ke svatbě nedonutilo ani očekávání potomka. Svatbu zamítá, a to dost radikálně. „Jakmile si Vaška vezmu, budu mě mít jistou. Začne lásku považovat za samozřejmou. Přestane se snažit, přestane mě překvapovat a náš vztah časem ubije stereotyp,“ je přesvědčená.

„Chlapi chápou slib manželství tak, že my ženy musíme všechno a oni nic. Já potřebuji být dobývaná a chci, aby můj přítel tak trochu žárlil. Ovšem pozor, zdravě!“ zvedá varovně prst. „Souhlasím s tím, že mnoho vztahů po svatbě stagnuje a ani jeden z páru vlastně neví proč. Moji klienti často přicházejí rok po svatbě se slovy: ,Před svatbou to bylo fajn, ale teď se nám vztah nějak rozpadá.‘ Příčinou je nedostatek znalostí o tom, jak vztah udržovat, jak řešit problémy, jak si zachovat vzájemnou důvěru a jak si dělat hezké chvíle. Díky tomu se život po svatbě mění. Manželé přestávají o svůj vztah pečovat a na řadu přichází stereotyp. Ten je pro partnerský život samozřejmě smrtelný,“ dává Kristýnině rozhodnutí za pravdu Lenka Černá, kouč v oblasti osobního rozvoje a mezilidských vztahů. Rozhodnutí Patrifoto: ka a Petry zase obhajuje psycholožka Petra Nebesová: „Dlouhodobé odkládání sňatku, nepodložené vážnými důvody, jako třeba nemožností najít společné bydlení, vnímám jako nechávání si zadních vrátek k snazší formě odchodu.“ Její slova potvrzuje i Rut Weston z Australského institutu pro výzkum rodiny. Několik let sledovala životnost manželských párů žijících na hromádce a zjistila, že život „na psí knížku“ je křehčí než manželství. „Zákonem posvěcený vztah v partnerech ještě pořád vyvolává pocit závazku. Manželé se tak rozvádějí mnohem méně, než se rozcházejí svobodně žijící páry.“

Je svatba důležitá?

Veřejné přiznání se k tomu, že dva lidé patří k sobě, že se budou dělit o věci a nosit společné jméno, je podle Petry Nebesové zásadní mezník vztahu. To Lenka Černá se domnívá, že svatba jako akt ztrácí na své důležitosti a mezi dvěma lidmi nic zásadního nemění. „Dnes si můžete vzít, koho chcete, ze dne na den, kolikrát chcete a vlastně i jak chcete. Mnozí se berou jen proto, že to tak dělá většina, i když ve skutečnosti na svatbu vlastně ani nemají chuť. Plnohodnotný vztah se dá žít i bez svatby.“ Takže jak tedy: Je svatba důležitá, nebo ne? Jak se zdá, z pohledu žen zůstane takhle otázka zřejmě bez odpovědi. Nezbývá tedy, než přizvat do debaty muže – psychologického poradce Luciana Kantora. „Svatba je rituál, který stvrzuje změnu. Muž si bere ženu a žena se vdá, tedy muž bere odpovědnost za ženu a jejich budoucí potomky a žena se mu dá – je jeho. Je to stvrzení jasných rolí soužití, které v minulosti pomáhaly přežít. Nyní nastala doba individuality a seberealizace. Minulé století se potýkalo s fenoménem dvoukariérových manželství a přítomnost se potýká se sníženou váhou manželství. Jasné rozdělení rolí mizí, mnoho mladých lidí tápe v tom, jak se vlastně mají k druhému pohlaví chovat a více se soustřeďují na individuální zájmy a záliby. Svatba v prapůvodním obrazu jasných rolí je přežitkem.

Nese si v sobě však neustále obraz rituálu a stvrzení, tedy něčeho, co současnost více než potřebuje. Rituál je opěrný bod, kdy čas je členěn na před a po – to je něco, co vytváří v naší mysli časovost a jistotu. Je-li něco stvrzeno rituálem, je to důležité, neboť to, co je po něm, je již kvalitativně jiné.“ Lucian Kantor přidává ke svému filozofickému tvrzení ještě následující příklad: „V momentě, kdy uzavíráme manželství, oznamujeme veřejně světu: ,Tohle je ten pravý. Tohle je ta pravá.‘ Naši partneři to samozřejmě slyší. Zapisují si to do paměti. Tím se stává naše manželství svazkem pevnějším. Manželství má jasnější pravidla a pravidla v sobě nesou větší pocit bezpečí. I společné jméno nás spojuje, v tu chvíli jsme tady my. ,Psí knížka‘ je JÁ a TY. Ale MY je víc než JÁ a TY. MY je stabilnější a bezpečnější...“

„Kopeme“ každý sám za sebe, protože...

...spolupráce holt přestala být v kurzu! Ve snaze využívat co největší počet možností, vybírat nejlepší z nejlepšího a stíhat maximum dostupného jsme přestali myslet a „hrát“ jako MY. Upřednostňujeme jedince před týmy. Sami sebe před druhými. „I týmy mají své hvězdy, které se v případě úspěchu oslavují především. Kooperace – spolupráce je upozaděna. Už v minulém století jsme slavili Edisona, aniž bychom si více všímali jeho manželky, která mu poskytovala zázemí. A čím dál víc nás zajímá pouze náš život a naše svoboda. Sázíme na individualitu, a ta stírá vzájemnost,“ říká Lucian Kantor. Pokud se stejně „hladově“ jako my sami chovají i naše protějšky, je pochopitelné, že raději než v manželství žijeme „na hromádce“. Ale na rovinu: není i tohle stejně jako další věci spíš než naše touha tak trochu módní záležitost, jak už bylo naznačeno v úvodu? Psycholog Petr Šmolka připouští, že do jisté míry asi ano, a upozorňuje v této souvislosti na další „módu“ – tzv. propagační řeči o tom, že na lásku není potřeba žádný papír. Samozřejmě, není. Ale taky žádný papír sám o sobě ještě žádný vztah nezničil. Mimochodem, jsme-li u věcí moderních a out, už jste si někdy všimli, jak často dnes kolem nás létá slovíčko krize? Od politiky přes školství po manželství a rodinu, všechno je dnes údajně v krizi.

Čím více tohle slovo slýcháme (a slýcháme ho často, protože je moderní), tím víc se nám vrývá pod kůži a tím víc věříme tomu, že tvrzení o krizi nejspíš budou pravdivá. Jenže... co je pravda? A kdo ji určuje? „Pokládáme si stále více podobných znejišťujících otázek a nejistota vytváří váhavost. Váháme při realizaci mnoha věcí, bojíme se udělat chybu. My přece nesmíme udělat chybu, protože ty se dnes hlavně počítají. A tak se bojíme i toho, zda člověk, kterého milujeme, je tím pravým. Bojíme se, zda nám to vydrží, když se všichni kolem rozvádějí, a raději žijeme na hromádce,“ vysvětluje Lucian Kantor další z možných důvodů, proč se málo vdáváme a ženíme. Podle socioložky Lenky Mašindové je slovo krize v případě manželství a rodiny zbytečně nadnesené. „Rodina není v krizi. V krizi je pouze tradiční model rodinného života: otec – živitel, matka – pečovatelka a vychovatelka obstarávající veškerý chod rodiny. Mění se formy rodiny a spolu s nimi i očekávání spojená s výkonem našich partnerských a rodičovských sociálních rolí.

Rodinný život v manželství už není jedinou možnou alternativou, existuje i spousta dalších,“ myslí si. Má-li nahlédnout do budoucnosti, domnívá se, že trend uzavírání manželství v pozdějším věku, případně života bez snubních prstýnků, bude pokračovat. „Manželství ale bude nejčastější, i když ne jedinou alternativou rodinného uspořádání,“ dodává. To psycholog Petr Šmolka věří, že nebude dlouho trvat a vrátí se doba, kdy svatba bude mít punc něčeho významného a pro lásku nepostradatelného. A Lenka Černá? „Svatba se podle mého názoru stává přežitkem, který do budoucna zanikne.“ Tak to vidíte. Co člověk – a odborník k tomu – to jiný názor. A teď se v tom vyznejte! Vdát se, nebo žít „na hromádce“? Je svatba podstatná, nebo je to přežitek? Pokud si kladete tyto a podobné otázky, poslouchejte spíš než hlasy zvenčí a obecná mínění hlas svého srdce. Pokud víte, že má manželství pro vás osobně význam a jaký, neotálejte a vykročte směrem k oltáři! Jistě, nemusí to vyjít. Ale taky může! Jestli ovšem o smyslu závažného životního kroku byť jen trochu pochybujete, je bezesporu lepší žít „na hromádce“. Ostatně, zkuste namluvit Patrikovi a Petře, že jejich vztah by byl kvalitnější bez prstýnků. A nařiďte Kristýně, že si má vzít Vaška! Copak to jde?

Kde se berou paradoxy?

Ať je současnost, jaká chce, co jí neodpářeme, je fakt, že dnešní mladí lidé se díky odkládání sňatků berou starší, ale předpokládejme také relativně zkušenější a zodpovědnější. Záhadou zůstává, proč tato teorie nepřináší v praxi příliš ovoce a rozvodové papíry podepisuje každé druhé manželství všech věkových kategorií. Co se týká Evropy, Češi jsou rozvodoví rekordmani. Horší situace už je v rámci Evropy jen v Belgii a Estonsku. Proč se tolik rozvádíme? Telegraficky řečeno: máme vlažnější vztah k církvi, nestydíme se mít v občankách napsáno „rozvedený“ nebo „rozvedená“ a rozvést se je u nás dost snadné. Stává se, a není to žádná výjimka, že u soudu proti sobě stojí dvojice, které řeší rozvodem vlastně banální konflikty. Jenže než o nich stihnou vůbec mluvit, potažmo je řešit, manželství je minulostí.

„Zoufalým nedostatkem současné společnosti je vzdělávání v oblasti partnerských vztahů. Ve škole nás sice učí, kolik uhlí a v jaké oblasti se vytěží. Nikdo už nám ale neřekne, jak si vybrat životního partnera, jak budovat partnerský vztah, jak pracovat s vlastní psychikou, ani jak se cítit příjemně. Hledáme chyby v partnerovi, místo abychom se zamysleli nad sebou. Neumíme v této oblasti správně vychovávat děti, a tak se pro ně stáváme špatnou předlohou pro jejich vlastní partnerské životy. Výsledkem toho všeho je padesátiprocentní rozvodovost,“ říká Lenka Černá. Budeme-li optimisty, mají manželé Patrik a Petra podle statistik padesátiprocentní šanci, že zrovna jim to vyjde. Jenže co když těmi šťastnějšími nakonec budou „neokroužkovaní“ Kristýna s Vaškem? Takže vzít se, nebo raději ne?

Počet sňatků v letech 1975–2006:

1975 – 97 373 2001 – 52 374

1995 – 54 956 2002 – 52 732

2000 – 55 321 2003 – 48 943

2004 – 51 447

2005 – 51 829

2006 – 52 860 Zdroj: Český statistický úřad

DALŠÍ INFORMACE

Willi Jürg: Psychologie lásky, Portál

Jeroným Klimeš: Partneři a rozchody, Portál

ODBORNÉ KONZULTACE

Petr Šmolka, psmolka@volny.cz

Lucian Kantor,

Lenka Černá,

MANŽELSTVÍ V ČÍSLECH