Znáte ji především z filmů Horem pádem a Medvídek. Poprvé přijela do Prahy ze slovinské Lublaně v roce 1990, když doprovázela manžela Janeze, který tu měl studovat filmovou režii na FAMU.

* BÁLA JSTE SE, ŽE VÁM HO PĚKNÉ ČESKÉ DÍVKY PŘEBEROU?

Kdepak, já jsem nešla do Prahy jen jako jeho doprovod, sledovala jsem i vlastní cestu, chtěla jsem studovat herectví.

* V LUBLANI TO NEŠLO?

Šlo, já jsem vždycky chtěla hrát, ale nějak jsem nevěděla, jak se k tomu dostat. Napřed jsem studovala na řlozořcké fakultě slovinštinu a francouzštinu, která mě fascinovala už jen svou melodií a noblesou, milovala jsem francouzské šansony, literaturu... Naopak slovinštinu jsem neměla moc ráda, ale musela jsem si přibrat druhý jazyk. Později jsem litovala, že jsem nezvolila ruštinu, ta je moc krásná.

* ČÍM JSOU RODIČE A JAK SE DÍVALI NA VÁŠ NÁPAD STÁT SE HEREČKOU?

Maminka byla profesorka angličtiny, tatínek spisovatel a profesor francouzštiny, pak se dostal na velvyslanectví Slovinska v Římě, kde oba žijí.

Pokud jde o herectví, jejich názor byl, že je to povolání spíš pro povrchní lidi. Myslím, že jsem je až v posledních letech přesvědčila, že to je úplně obráceně.

V Lublani jsem hrála, ještě jako studentka jazyků, v monodramatu Lidský hlas, což je šíleně těžký kus od Jeana Cocteaua. Text jsem se naučila ve slovinštině, francouzštině a kvůli jednomu jedinému představení i v esperantu.

A právě když jsem byla ve třetím ročníku, Janeze, který studoval ekonomii, přijali na FAMU v Praze.

Neuměla jsem si představit, že bych žila bez něho, tak jsem jela s ním.

Vždycky mě v životě vedlo srdce a ať se pak dělo cokoli - chvílemi jsem i pochybovala, že to celé má smysl, připadalo mi, že mým úkolem je dělat, co mi city říkají, a až pak hledat odpověď na to, za čím má cenu dál jít.

V Praze jsem se dostala na obor herectví Konzervatoře Jaroslava Ježka, kde mě učili výborní lidé - Jaroslav Dušek, Hana Smrčková a později, na DAMU, Ivan Vyskočil, Libuše Válková a Ada Fryntová.

*KDYŽ JSTE PŘIJELI DO ČECH, BYLI JSTE NA TO DVA. ALE STAJNĚ, CIZÍ MĚSTO, CIZÍ JAZYK...

Já jsem se tady napřed skutečně všeho bála, bylo to v roce 1990, krátce po revoluci a Praha byla ještě taková smutná, šedivá a tmavá. Tíha minulosti tu byla cítit mnohem víc než ve Slovinsku, byl to pro mě šok.

* JAK SE K VÁM LIDÉ CHOVALI, NEBYLI NEVRAŽIVÍ VŮČI CIZINCE?

To ne, spíš jakoby netrpěliví. Dlouho jsem měla pocit totálního ohrožení, a právě proto jsem byla často křečovitá a útočná, hlavně s nerudnými prodavačkami jsem měla stále problémy, místo abych jejich nenáladu přešla a nasadila vlídný úsměv, startovala jsem okamžitě do konfliktu.

Až později jsem pochopila, že je na mně, abych udělala první krok, že musím být milá. No a pak to bylo pořád lepší a lepší...

S Jiřím Macháčkem ve filmu Horem pádem

* LETOS JSTE UVEDLA AUTORSKÉ MONODRAMA VLNY, O SLOŽITOSTI LIDSKÉ DUŠE A O TOM, JAK V KAŽDÉM Z NÁ S PŘEBÝVÁ VÍCE BYTOSTÍ...

Vlny jsem začala psát při soukromé krizi. Najednou jsem cítila, že tím psaním to musím ze sebe dostat. Hra je o ženě - neměnné bytosti, z níž se vynořuje ve vlnách dalších sedm z ní vycházejících postav, které vypovědí svůj příběh, vlastně stejný - a přitom jiný.

Popsala jsem samu sebe a můj přítel, básník a hudebník Andraž Polič, mě doprovázel na různé hudební nástroje.

Jedna „vlna“ je o ženě závislé na muži, druhá o „učení“ (přestala jsem učit herce, protože jsem zjistila, že sama toho ještě dost neumím...) a je tam i „vlna“ snová...

Uvádíme to ve Strašnickém a Malém Nosticově divadle, kromě toho hraju v Klubu Lávka Čtyři polohy a Vesna a Na Jezerce Manželské vraždění. Strašně bych si přála přivézt sem Sonorii, představení hodnocené ve Slovinsku jako nejlepší.

Je to takové zvukové akvárium, plné prenatálních zvuků, světel, pomalých pohybů, vůbec se tam nemluví, až na konci řeknu v aramejštině „Blahoslavení...“

Myslím, že by se to tady líbilo, Češi jsou vnímaví a zvídaví diváci, na rozdíl od Slovinců mají tu svoji skvělou sebeironii a černý humor, což miluju.

* VE FILMU MEDVÍDEK SE ŘÍKÁ, ŽE ŽENSKÝ PRINCIP V TÉHLE DOBĚ VÍTĚZÍ NAD MUŽSKÝM...

Ve své zatím poslední filmové roli Johanky v Medvídkovi

Ano, to je celosvětový jev, je potřeba nastolit rovnováhu mužského a ženského principu. Žena je už dlouho i tak trochu „muž“ - vydělává, zabezpečuje rodinu, je soběstačná a silná.

Muž by svou „ztracenou převahu“ neměl ovšem hledat ve svalech, agresivitě, panovačnosti nebo snaze učinit ženu na něm naprosto ekonomicky závislou, naopak by se měl zbavit tvrdé skořápky macha a patriarchy.

Podle mě je i ten největší borec v nitru nejistý a ulevilo by se mu, kdyby jednal méně diktátorsky a dal někdy najevo své city, ba i slabosti.

* JAK VYCHOVÁVÁTE SVÉHO SYNA NIKOLAJE?

Já ho nevychovávám vůbec. On byl takové dítě budící respekt, vždycky jsem byla vůči němu upřímná, vyprávěla jsem mu úplně o všem, neskrývala jsem ani roztržky s mužem nebo s přítelem. Dávala jsem synovi současně najevo, že se učíme od sebe vzájemně. Ano, máme se rádi, Nikolaj bude jednou asi dokonalý muž...

Teď je mu jedenáct a tak jako já střídal dva domovy, dvě země. Teď jsme kvůli mé práci v Praze, kde chodí do školy, a že je taková povaha slunečná, všude má přátele.

I můj bývalý muž, protože je inteligentní, pochopil po rozvodu, že jestli o tak skvělé dítě nechce přijít, tak se se mnou musí naučit dobře komunikovat, a tak máme díky tomu rozumný vztah.

* JSTE ŠŤASTNÁ?

Jo... Jsem šťastná v tom, že jsem odvážná a mám ty svoje silné emoce, které mi umožní vžít se do druhých, v tom jsem šťastná. I když někdy pláču, ale to je taky štěstí, že můžu plakat. Protože slzy jsou cesta k otevírání srdce, a to je jediné, co mě v životě zajímá...