Neuróza - nemoc dnešní doby

Neuróza - nemoc dnešní doby

Neurotik dnes říkáme kdekomu. „Můj šéf je strašný neurotik, pořád na někoho řve.“ „Moje matka je neurotická; když nemá naklizeno, není ve své kůži.“ Podobné věty slýcháme často a dost možná občas vyjdou i z našich úst. Víme ale, co označení neurotik skutečně znamená?

„Pojem neurotický dnes používáme zcela bez zábran, aniž bychom vždy měli jasné ponětí i tom, co vlastně označuje. Často jde sotva o víc než o lehce intelektuálské vyjádření nesouhlasu: člověk, kterému by dříve bylo stačilo použít slova jako lenivý, citlivý, náročný nebo podezřelý, teď místo toho pravděpodobně řekne neurotický,“ upozorňuje Karen Horney, německá psychoanalytička, která působila ve 30. letech ve Spojených státech. I když jsou její slova stará více než půlstoletí, jako by vystihovala dnešní dobu. Ve své knize Neurotická osobnost naší doby popisuje mimo jiné to, jak neurotiky vnímáme a jakých chyb se přitom dopouštíme. „Jedním z kritérií, která používáme při označení člověka za neurotického, je to, zda je jeho způsob života v souladu a uznávanými vzorci naší doby,“ říká a svoje tvrzení vysvětluje na příkladu dívky, která raději zůstává v pozici řadového zaměstnance, odmítá přijmout vyšší plat a nesouhlasí s podporou, kterou jí projevují její nadřízení. Tato dívka by si dnes pravděpodobně vysloužila označení neurotická. „Pokud by ale například nesoutěživá dívka, nebo alespoň dívka bez očividných soutěživých tužeb, žila v nějaké indiánské kultuře Pueblanů, byla by považovaná za naprosto normální. Když půjdeme dále do minulosti, v Řecku byl postoj, kdy člověk chce pracovat více, než vyžadují jeho vlastní potřeby, dokonce považován za neslušný. Pojem neurotický, byť je původem lékařský, tedy dnes nemůže být používán bez jeho kulturních implikací,“ vysvětluje.

Jak vypadá neuróza?

Neurózy zahrnují velkou paletu příznaků, a proto je těžké je se stoprocentní jistotou diagnostikovat. To, co je pro někoho normální, může jinému otravovat život nebo mu z něho dokonce udělat peklo. Jeden neurotik může mít tolik potíží, že je ani nezvládne všechny vyjmenovat, zatímco jiného trápí jedna lehká drobnost. Neurotické poruchy jsou nejobvyklejším psychickým onemocněním v naší populaci, podle některých statistik občas znepříjemní život až 30 % z nás. A co to tedy ta neuróza je? „Diagnózu neurotické poruchy dostane člověk tehdy, když trpí tělesnými nebo duševními obtížemi, pro které při lékařském vyšetření nebyl zjištěn organický podklad, tedy prokazatelné poškození příslušných tělesných orgánů nebo mozku,“ píše ve své knize prof. PhDr. Stanislav Kratochvíl, CSc., který se věnuje léčbě neuróz více než třicet let. „Tyto potíže mají někdy zřetelnou, jindy ne zcela jasnou nebo ne zcela uvědomovanou souvislost s duševními stavy a problémy ve vztazích v rodině, v práci a vůbec mezi lidmi. Pramení ze závažných konfliktů vnějších nebo vnitřních, někdy velmi silných, jindy spíše dlouhodobých, které často souvisejí i s vývojem, postoji, osobními vlastnostmi jedince,“ uvádí.

Jak tento teoretický popis může vypadat v praxi, vypráví jednadvacetiletá Iva: „První záchvat strachu jsem měla v sedmnácti.

Tehdy jsem měla pocit, že se zadusím, velmi mě bolely plíce a nemohla jsem dýchat. Potom jsem se začala sledovat a zjistila jsem, že je to stále horší: najednou mi vychladly ruce, nohy, zrychlil se mi pulz. Takto to trvá už pět let, samozřejmě s přestávkami. Vlastně se už bojím žít. Vždycky, když někam jdu, z ničeho nic mě napadne to dýchání. Sužuje mě pocit, že stačí jen jediná myšlenka a je mi na umření. Často si říkám, že kdybych nedostala tehdy ten záchvat, nikdy bych o ničem takovém nepřemýšlela a bylo by mi super. Vím, že je to automatické, ale nedokážu se zbavit pocitu, ze s sebou nosím u něco, čím si můžu ublížit,“ svěřuje se. Možná vám její příběh připomíná projevy i jiných psychických nemocí. Je to proto, že diagnóza neuróza už v dnešní době oficiálně neexistuje. Od roku 1993 spadá do kategorie neurotické poruchy spolu s jejími kolegyněmi, kterými jsou například panické poruchy, obsedantně-kompulzivní poruchy nebo fobie.

Sžírající úzkost

Společná jim všem je ohromná úzkost, kterou zakoušejí jejich oběti. Jde vlastně o vyhrocení normální a zdravé lidské emoce zvané strach. Obojí jsou reakce na nebezpečí a obojí jsou doprovázeny tělesnými vjemy, ale zatímco strach má skutečný reálný důvod, kterého by se bála asi většina z nás, úzkost je jen zvláštní pocit, že se něco stane, že přijde nějaká katastrofa, aniž by k němu měl člověk důvod. „Bojí-li se matka, že její dítě umře, když má pouze nějaký pupínek nebo je lehce nachlazené, mluvíme o úzkosti; pokud se ale bojí, když je dítě vážně nemocné, nazýváme její reakci strachem,“ vysvětluje Karen Horney. Úzkost bývá často doprovázena nepříjemnými tělesnými pocity, které si pak dotyční vyhodnocují jako důkaz toho, že se s nimi opravdu něco děje. „V noci jsem měla pocit, že umírám – bušení srdce, točení hlavy, pocity na omdlení. To mě tak vyděsilo, že jsem nevnímala nic jiného, jen jsem pozorovala, jestli to přestává nebo se to zhoršuje, abych když tak stihla včas zavolat první pomoc,“ vypráví třicetiletá učitelka Kristýna v internetové diskusi. „Dneska už vím, že jsem si vlastně sama vyhecovala extrémní tělesné reakce, ale stálo mě to dva roky chození po doktorech a nejrůznějších vyšetřeních,“ dodává.

Jak neurózy vznikají

Mechanismy úzkosti bývají skutečně dávány do souvislosti s našimi přirozenými neurotransmitery, například s adrenalinem. Při jednom, více než půlstoletí starém výzkumu podali vědci skupině dobrovolníků injekci s adrenalinem, aniž by tito tušili, jakou látku dostali, a ptali se jich na jejich pocity. Asi 60 % z nich popsalo úzkost a dalších 30 % pocity úzkosti podobné. Mezi další látky, které mají prsty ve vzniku úzkosti, a tudíž i neuróz, patří noradrenalin, dopamin nebo serotonin.

Je tedy jasné, že určitou roli při vzniku neuróz hraje biochemie. Čím je ale způsobené to, že u někoho neuróza vypukne a jiný si s přebytkem adrenalinu neláme hlavu? „Terén pro vznik neurózy může vytvořit celkové oslabení organismu, vyvolané například horečnatým onemocněním, úrazem nebo přepracovaností, které sníží kondici a psychickou odolnost člověka,“ říká prof. PhDr. Stanislav Kratochvíl, CSc. „Někteří lidé mají nervovou soustavu méně odolnou. Zážitky, události a konflikty, přes které se jiní lehce přenášejí, na ně působí příliš silně. Může také působit nerozumná životospráva, nedostatek spánku, odpočinku, pravidelnosti v jídle, černá káva, alkohol, nadměrné kouření a podobně. Oslabení nervové soustavy však nebývá hlavní příčinou neuróz. Je spíše základnou, na níž neuróza může snáze vzniknout.“ Mezi hlavní příčiny, které stojí za vznikem neuróz, patří různé zážitky, jež člověk nedokáže zvládnout. Může jít například o roky trvající konflikt s nepříjemnou dusnou atmosféru doma nebo v práci. Jindy může zase neurózu rozjet silný duševní otřes, jako třeba v případě Katky: „Už dlouho se snažíme s přítelem o mimčo, a tak jsem asi před rokem podstoupila hormonální léčbu k odběru vajíček a umělému oplodnění, ze kterého jsem měla hyperstimulační syndrom třetího stupně, kdy mi hrozilo, že umřu. Od té doby se mi dělalo špatně, hlavně po ránu, ale čím dál se to zhoršovalo. Motání hlavy, pocity na omdlení, návaly, třes a napětí v těle, únava, hrozné bušení srdce a žaludku, no prostě hrůza,“ líčí svoje potíže. „Začala jsem mít ze všeho strach, že se mi někde udělá špatně, a ty stavy byly tak silné, že jsem celé dny proležela v posteli a v práci jsem to zvládala jen taktak.“ Podle dynamické psychologie má neuróza kořeny v konfliktech, které se nám kdysi v minulosti staly, a aniž bychom si to uvědomovali, zasahují do našeho současného života a způsobů, jakými řešíme problémy. „Člověk nevědomky přenáší svou negativní zkušenost z jednoho vztahu do vztahu jiného, který je mu aspoň trochu podobný. Stereotypně opakuje svou neúspěšnou roli, kterou už dříve hrál. A cítí se tím znovu a znovu traumatizován,“ uvádí prof. PhDr. Stanislav Kratochvíl, CSc.

Podle Karen Horney existují dvě charakteristiky, které můžeme vidět u všech neuróz, aniž bychom dotyčného znali hlouběji. Jsou jimi určitá strnulost v reakcích a nesoulad mezi možnostmi a výkony, které podává. „Strnulostí v reakcích míním absenci oné pružnosti, která nám umožňuje jednat různě v různých situacích. Normální člověk je například podezřívavý tam, kde tuší nebo vidí důvod; neurotický člověk může být podezřívavý bez ohledu na situaci neustále, ať už si svůj stav uvědomuje nebo nikoli,“ říká známá psychoanalytička. Podobně vysvětluje i druhou charakteristiku neuróz: „Pro neurózu je příznačné, že navzdory talentu a příznivým vnějším podmínkám pro vývoj zůstává člověk neproduktivní; nebo má všechny možnosti být šťastný, a přesto se neumí radovat z toho, co má; nebo krásná žena má stále pocit, že není pro muže přitažlivá. Jinými slovy neurotik má dojem, že sám sobě stojí v cestě.“

A co s tím?

Možná se v tom, co právě čtete, tak trochu poznáváte a říkáte si: „Co teď s tím?“ Dobrou zprávou je fakt, že neurózy jsou nejlépe léčitelné psychické obtíže. Tou špatnou je rada, která říká, že se nic moc nezmění, dokud nezačnete něco se svým životem dělat. Existují sice léky, které vám předepíše lékař a které zmírní nebo dokonce odstraní dočasné potíže, pokud je ale nechcete brát až do soudného dne, nezbývá vám, než na sobě začít trochu pracovat. Velmi účinnou psychoterapií pro neurózy je takzvaná kognitivně-behaviorální psychoterapie založená na nácviku a lepším poznání sebe sama včetně svých špatně naučených reakcí. Komu se nechce svěřit se do rukou odborníků, může se pokusit o práci na vlastní pěst. Je důležité naučit se jednat s druhými, začít řešit své potíže a konflikty a vyjít vstříc zdravému stylu života. Spánek, strava, dostatek sportu a relaxace, to všechno tu hraje významnou roli. Můžete začít třeba autogenním tréninkem, který je podle výzkumů přímo ideálním pomocníkem. Možná budete překvapeni, jak moc tato jednoduchá technika dokáže.


AUTOGENNÍ TRÉNINK

Autogenní trénink je nejrozšířenější relaxační metodou. Jde o krátká pravidelná cvičení, která pomáhají uvolnění a duševnímu klidu. Příznivě ovlivňuje i tělesné potíže způsobené stresem a posiluje imunitní systém. Je třeba cvičit alespoň dvakrát či třikrát denně. Není to nic časově náročného, jedna relaxace zabere asi čtyři minuty. Postupně nacvičujeme jednotlivé kroky a po jejich zvládnutí přidáváme další. Asi po třech měsících už většina lidí zvládá cvičení kompletně. A jak tedy postupovat? Najděte si klidnou místnost, kde se pohodlně usaďte do křesla nebo položte na pohovku. Ruce nechte ležet volně podél těla mírně pokrčené v loktech. Zavřete oči, uvolněte se a soustřeďte se na myšlenku „jsem zcela klidný/á“. Když dokonale relaxujete, můžete se pustit do jednotlivých kroků autogenního tréninku:

1Cvičení tíhy. Představte si pocit tíhy nejprve v pravé ruce. Můžete si v duchu opakovat formulku „pravá ruka je těžká“. Nejprve se možná dostaví pouze sotva znatelná změna, ale zhruba po týdenním nácviku by tento stupeň neměl být problém. Pocit tíhy pak postupně rozšíříte na další části těla. Představte si tíhu v levé ruce, nohách a zbytku těla.
2Cvičení tepla. Když už zvládáte navodit pocit tíhy, přejděte na vyvolání pocitu tepla. Použijte formulku „pravá ruka je teplá“. Můžete ji doplnit představou nějakého tepelného zdroje, například slunečního záření nebo ohně. Až se vám podaří nácvik tepla v jedné ruce, přeneste opět tento pocit i na ruku druhou a postupně na celé tělo..
3Regulace srdeční činnosti. Dalším krokem je koncentrace na klidný tep srdce. Nahmátněte pravou rukou tep v srdeční krajině a soustřeďte se na myšlenku „srdce tepe klidně a silně“..
4Klidný dech. Pokud jste zvládli nácvik předchozích cvičení, můžete se pustit do koncentrace na dech. Opakujte si v duchu formulku „dech je zcela klidný“, aniž byste se s ním jakkoli pokoušeli manipulovat. Účelem tohoto cvičení je naučit se dech pouze pozorovat a neovlivňovat jeho rychlost ani hloubku. .
5Regulace břišních orgánů. Předposledním krokem celého cvičení je koncentrace na břicho. Soustřeďte se na oblast plexus solaris s myšlenkou „do břicha proudí teplo“. Můžete si u toho představit, jak se vám při výdechu rozlévá teplo po břiše a postupně prohřívá celou oblast i zevnitř. .
6Koncentrace na oblast hlavy. V této závěrečné fázi si přestavujte příjemný chlad na čele například v podobě vánku nebo proudícího vzduchu. Opakujte si pravidelně „čelo je příjemně chladné“. Na konec relaxaci odvolejte energickými vnitřními frázemi ve stylu „paže napnout, zhluboka nadechnout, otevřít oči“. Pokud cvičíte večer těsně před spaním, můžete potom plynule přejít do spánku.


MŮJ ŽIVOT S… NEURÓZOU

Luďkovi je 35 let a pracuje u zahraniční firmy. Hodně času proto tráví na cestách a i tam začaly jeho problémy s neurózou.

Kdy se u tebe neuróza rozvinula? Jak to zpočátku vypadalo? V mém případě se jednalo o pocity úzkosti, které se objevily náhle a vždycky bez jakýchkoli předchozích upozornění. Cítil jsem neklid, zrychlený tep, třes, nepříjemné pocity na hrudi, pocit strachu a beznaděje. Postupně se začal přidávat strach z uvíznutí v dopravních zácpách či kolonách, z cestování městskou hromadnou dopravou a podobně. Začala se objevovat lehká agorafobie. Tehdy pro mě bylo lepší

zůstávat radši v nějakém známém prostředí, například doma, než někam sám cestovat. Při cestě na delší vzdálenosti jsem uvítal raději spolujezdce. Ačkoli onemocnění už pominulo, stále mám všechny příznaky pevně uložené v podvědomí a jen těžko se jich zbavuji. Nevím, jestli je vůbec možné se jich v podvědomí časem zbavit úplně. Co myslíš, proč u tebe neuróza vypukla? V rodině tímto onemocněním nikdo nikdy netrpěl. Zpočátku jsem

vůbec nevěděl, co se se mnou děje. Myslel jsem si, že je to můj konec. Pravda je, že mám průměrně sto telefonátů denně, k tomu lehký stres a jsem často na cestách. Podle mého názoru mohlo jít o určitý způsob přepracování, ale sám nevím. Nejhorší je se toho vůbec zbavit. Zkoušel jsi nějakou léčbu? Vyhledal jsi odbornou pomoc? Pomoc jsem samozřejmě vyhledal, navštívil jsem postupně obvodního lékaře, neurologa,

psychologa a psychiatra. Závěr z vyšetření byl, že jsou moje potíže psychického rázu. Neví se proč a z čeho, jinak jsem údajně zdráv. Léčba probíhala prakticky jen Neurolem, a to jen při případných obtížích nebo pocitech neklidu či emočním vypětí. Postupně jsem tablety vysadil. Jak jsi na tom teď? V současnosti jsem na tom celkem dobře, až na to podvědomí. Tam je největší problém. Snažím se vyhýbat všem stresovým a různým konfliktním situacím.

KDE VÁM POMOHOU Linka důvěry – tel. 222 580 697 Psychiatrické centrum Praha – tel. 266 003 131 Modrá linka důvěry – tel. 549 24 10 10 internetová poradna: help@modralinka.cz

6.1.2009 | PhDr. Veronika Kavenská