Šlechtické tituly jsou v Rusku k mání. A tak se za patřičný obnos můžete stát hraběnkou.

Téměř všechny ženy si jako malé hrály na princezny a toužily být jako ony. Jenže život šlechtičen není jen nadýchaný baldachýn. Dcery ruských aristokratů byly do rukou manželů odevzdávány s bičíkem, který se jejich nastávající nebál použít. Naštěstí s novou dobou přicházejí nové způsoby... A mění se i ruská šlechta.

Džuna Davitašvili je věhlasná a uznávaná ruská léčitelka, kombinující starobylé asyrijské léčitelství s bílou magií. Do jejích léčivých rukou se už svěřil nejeden ruský potentát nebo světová celebrita. Džuna však není jen doktorkou. Svého času se stala také udílečkou šlechtických titulů – do vyššího stavu s modrou krví pasovala třeba zpěvačku Allu Pugačevovou. Ano, téměř sto let poté, co ruská revoluce rozmetala příslušníky modré krve, se vedle přeživších potomků starobylých ruských rodů, kteří se domáhají alespoň zlomku svého rodového majetku, líhne na svět nová „aristokratická“ elita, která si titul baron, kníže nebo hrabě jednoduše koupila. Jaké postavení v ní zaujímají mladé ruské šlechtičny? A měly se vždy tak „idylicky“, jak o tom básní Tolstoj v románu Vojna a mír?

Veřejná ztráta panenství

Pod pojmem ruská šlechtična si obvykle představujeme vzdělanou, skvostně oděnou dámu s nejlepšími manýry a patřičnou noblesou. Ale zdaleka tomu tak nebylo odjakživa. Ještě předtím, než se vlády v roce 1682 v Rusku ujal (teprve desetiletý) Petr Veliký, měly ruské ženy (venkovské i šlechtické) bídné postavení. Muži je přirovnávali k nezodpovědnému dítěti, které se při nejbližší příležitosti s kdekým spustí, a tak měly dívenky už odmalička nastolenu puritánskou výchovu. Když se dívky vdaly, staly se přirozenou součástí domácnosti. Na rozdíl od zbytku vybavení se ale hýbaly, a tak je jejich otec a posléze i muž mohli patřičně usměrňovat. Bičem.

O ruských ženách se často říkalo, že v nich třímá zlo, a tak byly pro jistotu neustále drženy pod zámkem, kde se mohly maximálně modlit, provozovat ruční práce a čekat, až jim rodiče naservírují dobrou partii. Domluvené sňatky byly až do přelomu 17. a 18. století zcela běžnou záležitostí. Na názor ženy se nikdo neptal, dívka musela ve všem poslechnout své rodiče. „Ano“ si před svatbou neříkal snoubenec se snoubenkou, ale otcové ženicha a nevěsty. Dívka se s vybraným partnerem musela smířit, byť ho poprvé viděla až při svatbě. Nevěsta zpravidla ani nebývala plnoletá, protože svatby se domlouvaly mezi staršími muži a dvanácti- nebo třináctiletými děvčaty.

Na znak toho, že bude žena poslouchat svého muže, předával otec dceru do rukou novomanžela spolu s bičíkem. Po obřadu musela nevěsta padnout svému choti k nohám a na znamení pokory se čelem dotknout jeho bot. Muž ji poté zahalil pláštěm s příslibem, že se bude o svou družku starat. Po obřadu začali hosté hodovat a novomanželé měli dvě hodiny na to, aby muž zjistil, zdali je jeho paní ještě pannou. Poté hosté vtrhli do jejich ložnice a hledali důkaz dívčiny nevinnosti. Pokud nevěsta nepředložila přesvědčivý důkaz, mohl ji ženich vrátit a domáhat se vrácení věna.

Na ženu s bičem

Život po boku ruského šlechtice ani venkovana nebyl v 17. století žádný med. Ženy byly zbaveny veškerých práv. Musely se starat o domácnost, rodinu a v případě manželovy nepřítomnosti velet sluhům. Pokud však manžel shledal, že je jeho žena neschopná, v čase jeho odjezdu veleli manželce sluhové. Smutnou součástí života žen pod chlapskou svrchovaností se staly časté výprasky. Mnich Sylvestr sepsal a vydal v roce 1556 Kodex řízení domácnosti, podle kterého měl muž právo šlehat ženu bičem i preventivně. Mužům nebylo při výprasku dovoleno používat pěsti, protože způsobovaly ve tvářích žen modřiny, ale jinak měli naprosto volné ruce a mohli se své ženy kdykoli zbavit.

Ronnie Wood, kytarista Rolling Stones, podlehl Jekatěrině Ivanově.

Buď ji mohl bez jejího souhlasu poslat do kláštera, nebo beztrestně zabít. V obou případech se pak mohl znovu oženit. Ale už jenom dvakrát. Kdyby však vztáhla na muže ruku žena a zabila ho, za cara Alexeje (předchůdce Petra Velikého) by byla zahrabána po hlavu do hlíny, kde by trčela až do své smrti. Krušný životní styl však nevedly jen venkovanky a šlechtičny, nýbrž také carevny a carevničky – kromě posedávání doma se mohly maximálně věnovat dobročinnosti, výchově dětí, obstarávání garderoby a vyjednávání manželství mezi poddanými. To se však za vlády Petra Velikého změnilo.

Boj o cara

Mít doma šlechtickou dcerku ve věku na vdávání se rodičům v Rusku až do konce 17. století vyplatilo. Když se měl některý z ruských carů ženit, scházívaly se v Kremlu krasavice ze všech koutů Ruska, aby usilovaly o přízeň pána země. Stát se nevěstou cara mohly teoreticky i dívky nešlechtického původu, prakticky však měly nulovou šanci. O málo důležitější než postavení nevěsty byl její národnostní původ. Rusové se poměrně dlouhou dobu vzpírali provdávat své dcery za cizince, aby jim do země nezavlekli jiné mravy, kulturu nebo náboženství. Důležité pro dohodnutí sňatku s carem bylo také dobré jméno rodiny a příslušnost k pravoslavné církvi.

Aby i ta nejnižší venkovská šlechta zvýšila šanci provdat své dcerky za cara, posílala je do měst jako chráněnkyně mocnějších přátel, kde dívky získaly základní kulturní znalosti, naučily se přijímat mužské hosty a osvojily si návyky vhodného chování. Samotnému výběru nevěsty pak v Kremlu předcházela úřednická kontrola, která měla potvrdit, že je dívka skutečně pannou. Jak prohlídky probíhaly, se lze jen domnívat. Jisté je, že rodinám tak moc záleželo na spřízněnosti s carem, že často intrikovaly a konkurenční dcery trávily nebo omamovaly, aby vypadaly před carem jako neschopné nebo choré. Po jejich debaklu pak vlivnější konkurence posílala zdiskreditované sokyně nemilosrdně na Sibiř.

Uvolněné mravy

Velký zlom, který nejvíce kvitovaly ruské šlechtičny, nastal s nástupem cara Petra Velikého. Přestože sám Petr nechal svou první ženu Jevdokiji Lopuchinovou odvléci do kláštera, se svou druhou manželkou, která se později stala jeho carským nástupcem – Kateřinou – natolik uvolnil ženu z otěží poslušnosti, že se chvílemi hovořilo o nezvyklém uvolnění morálky a nebývalém rozkvětu prostituce.

Vše začalo Petrovou orientací na Západ a poevropšťováním staré Rusi. Venkovská šlechta byla zpočátku k reformám nedůvěřivá, ale městské šlechtičny si začaly užívat. Petr Veliký totiž zavedl řadu opatření, kterými pozvedl jejich postavení. Car odsoudil zavírání žen v domácnostech a doporučil jim, aby více pobývaly s muži. Nejenom při večeři, ale také při společenských událostech. K veliké radosti zrušil domluvená manželství, kdy manželé nesměli do výběru svých rodičů zasahovat. V dubnu 1702 nařídil, že budoucí manželé se musí minimálně šest týdnů před sňatkem seznámit a muž i žena mají právo svého partnera odmítnout.

Mel Gibson opustil manželku a rodinu kvůli Oksaně Grigorievě.

Bič předávaný muži při svatbě měl nahradit novomanželský polibek. Petr Veliký také velice podporoval sňatky s cizinci, což nelibě nesli představitelé staré Rusi, kterým připadalo, že jejich rod pošpiní nepravověrní křesťané. Ženy Petrovy reformní kroky sledovaly s nadšením. Petr Veliký k nim byl velmi mírný a shovívavý. Cizoložství netrestal a rozhodně se o něm nedá říct, že by byl prudérní, dokonce ochotně podporoval svobodné matky. Jediné, co ženám neodpouštěl, byl vyvolaný potrat nebo vražda nechtěného dítěte. To se pak nad žádnou ženou nesmiloval – ani nad dvorní dámou své manželky Kateřiny, která zabila všechny tři své potomky. Za trest jí byla sťata hlava.

Hurá do společnosti

Čerstvý vítr ze Západu přinesl šlechtičnám kromě větší svobody také možnosti realizovat své marnivé choutky. Ženy si začaly zkracovat šaty, oblékat skvostné oděvy západních, nejlépe francouzských látek i střihů a konečně si přestaly začerňovat zuby. Do té doby se totiž bílé zuby považovaly za něco nevhodného, co přísluší jen „opicím a mouřenínům“. Šlechtičny doma neměly stání a při každé příležitosti vyrážely do společnosti hýřit spolu s opačným pohlavím. Příležitostí, jak se bavit, byla spousta. Slavily se Velikonoce, kdy polibkůchtiví muži chodili po ulicích a výměnou za vejce líbali všechny dostupné krasavice. Konaly se oslavy křtin i svateb, četné maškarády a ohňostroje, kterých se osobně účastnil i carský pár. Ženy byly v neustálém očekávání, kdy se jejich muži vrátí z dalekých cest nebo vojenských tažení, a dlouhé chvíle si krátily učením jazyků a etikety, hodinami tance, sáňkováním, plachtěním nebo účastí v salonech.

S tím, jak pronikaly do společnosti, bylo žádoucí, aby byly vzdělané a uměly konverzovat. Matky proto začaly dbát, aby dostaly „pravé“ evropské vychování. V roce 1718 zavedl car v Petrohradu „zimní soaré“ – odpolední shromáždění pro přátele, která se konala až třikrát týdně a měla za cíl sblížit opačná pohlaví. Soaré měla zvláštní pravidla. Musela být veřejně oznámena, měla se konat od čtyř odpoledne do deseti do večera, pořadatel soaré se nemusel starat o zábavu, ale měl zajistit pití, svíčky, židle a společenské hry. Žádné chování v průběhu soaré nebylo nevhodné a ten, kdo by někoho za jeho chování káral, měl vypít „Velkého orla“ – nádobku plnou vína nebo vodky. Soaré se směli účastnit šlechtici, šlechtičny a jejich děti a během večírku se v místě konání nemělo pohybovat nadbytečné množství sluhů.

Jednou z adeptek na ruskou Paris Hilton je Anna Anisimova.

Během společenského večera se tančilo, hrály karty a hlavně – drbalo. Ženy byly doslova ve svém živlu. Mnohé ještě pamatovaly doby, kdy posedávaly samy doma, zatímco jejich partneři se opíjeli do němoty. Neprovdané dívky zase soaré využívaly k tomu, aby si vyhlédly sympatického ženicha. Navlékaly se do nejkrásnějších šatů, aby okouzlovaly nejenom potenciální chotě, ale i jejich rodiny. Do obliby přišla také francouzská líčidla. Podle dobových zápisů však měly ruské šlechtičny problém s účesy – údajně byly příliš pohodlné a česaly se jen nerady.

Ženám vděčíme za pokrok

Petr Veliký přispěl ke svobodě ruských žen naprosto zásadní měrou. Díky němu došlo k rozpuku salonů, knihoven a celého uměleckého světa následujících století již za účasti žen. Dopomohla k tomu i jedna z carových následovnic, Kateřina II. Veliká (1762–1796). A byly to právě ženy, matky, kdo se zasadil o rozvoj vzdělanosti následujících generací celého 19. století. To ony učily a vychovávaly své potomky, když se manželé toulali po světě. V 18. století získaly ženy pevné místo v rodině. Nutit někoho ke sňatku se jednou provždy považovalo za trestný čin a skončilo také násilné vsazování manželek do klášterů. Devatenácté století se projevilo v celé své kráse v podobě přepychových plesů a radostných slavností, byť kalené tvrdým carským režimem Petrových nepřímých potomků. V 19. století se vyrojili noví šlechticové a šlechtičny, kteří titul získali službou a zásluhami. Na začátku dvacátého století tak žily v Rusku téměř dva miliony členů aristokracie! Tvrdý úder jim však zasadila revoluce v roce 1917.

Natalia Vodianova (v červeném) a Irina Kulikova patří mezi nejžádanější ženy světa.

Nová ruská aristokracie

S politickými změnami na konci 20. století se ruská šlechta, která raději emigrovala, než aby se dostala do rukou autoritářského režimu, pomalu vrací do Ruska. Skuteční potomci jsou sdruženi do Šlechtického sněmu Ruska. Řada z nich se domáhá alespoň částečného návratu rodového majetku, zejména paláců, o které během revoluce přišli. Druhou část „nové ruské aristokracie“ tvoří bohatí oligarchové a jejich rodiny. Dokonce si plánují poblíž Moskvy postavit vlastní město, dvakrát větší než Monako, plné paláců a jak jinak v evropském stylu. O životním stylu „samozvané“ ruské šlechty se dá jen spekulovat. Mnohé charakterizuje takzvaná zlatá mládež, která žije za peníze svých pohádkově bohatých rodičů. Ale stále je tady i čistá ruská šlechta, k níž je přístup poněkud složitější. Najít ochotnou Rusku, která se se mnou podělí o názor na tradiční a novodobou ruskou šlechtu, byl opravdu oříšek.

Všechny mnou oslovené ženy odmítly s tím, že o problematice „vlastně nic nevědí.“ Nakonec mi svůj „ruský“ pohled na aristokracii země, odkud pochází, přiblížila profesorka ruštiny Alexandra: „Ruské šlechtičny byly vždy orientovány na evropský styl oblékání a na evropské módní trendy. Důležitou roli pro ně hrálo vzdělání. Učily se francouzštině, hudbě, tanci, etiketě a chování ve společnosti. Úkolem vzdělávání však nebylo poskytnout dívkám vědomosti, ale naučit je chovat se ve společnosti sobě rovných. I dnes se v aristokratických kruzích stále sází na kvalitní vzdělání, ale tentokrát jde hlavně o vědomosti a tituly. Opravdová šlechta podle mě už dnes vymírá. Její místo zaujímají lidé, kteří mají moc a peníze.“

Zlatá ruská mládež

Mezi ideové nástupce šlechty patří v Rusku rozhodně současné celebrity. Zpěvačky, herečky, modelky, manželky, ale také milenky a dědičky. Ve světě se kdysi proslavila ruská baletka Olga Khokhlova, manželka Pabla Picassa, nebo Helena Dainikoff Devulinova, zvaná Gala, manželka Salvadora Dalího. Obě byly nejenom uměleckými múzami, ale zastávaly i post jakýchsi tehdejších celebrit. Dnes plní světový tisk poněkud rychlospotřebnější zboží.

Dvacetiletá ruská servírka Jekatěrina Ivanova sbalila kytaristu Rolling Stones Ronnieho Wooda, ruská zpěvačka Irson Kudikova si vyhlédla herce Mickeyho Rourka, bývalá modelka Oksana Grigorieva porodila potomka Melu Gibsonovi a Leonardo DiCaprio se začal vídat s modelkou ruského původu Annou Vyalitsynou. Módní svět miluje Sashu Pivovarovu, Nataliu Vodianovu i tenistku Annu Kurnikovu. Mezi padesát nejžádanějších žen světa patří také ruské modelky Valentina Zeliaeva, Vlada Roslyakova nebo Irina Kulikova. Celebritami, které Moskvané milují, nenávidí, následují i zatracují, však v posledních letech začínají být hlavně děti boháčů a především děti politiků. Náklad bulvárních deníků v Rusku pravidelně zvyšují „holky Gorbačovovy“ – Anastasija a Xenia – vnučky Michaila Gorbačova, které mají na rozdíl od drtivé většiny mladých Rusek dostatek peněz na oblečení, šperky i cestování do Evropy.

Podle průzkumů si Rusky jako první v módních časopisech nalistují právě stránky o tom, jak se moskevská zlatá mládež obléká. Po módě VIP manželek přichází do Moskvy móda VIP potomků. Svým způsobem tak nová moskevská smetánka parafrázuje sociální strukturu carského kastovního systému. „Mocné děti“ miliardářů zbohatlých na ropě, naftě, v energetice nebo bankovním sektoru chodí do vybraných elitních škol a stýkají se pouze s vybranými, stejně elitářskými jedinci. Boháči si dobře hlídají odstup od masy a jako jejich předci se druží při zvláštních příležitostech – třeba při pólu. Moskva má dokonce hned dvě kandidátky na ruskou Paris Hilton.

Ruští novináři s oblibou sledují život vnuček Michaila Gorbačova – Xenii (vpravo) a Anastasiji.

Jednou je Xenia Sobčakova, dcera bývalého primátora Petrohradu Anatolije Sobčaka, kterou média charakterizují jako bohatou blondýnku, která má vlastní reality show v televizi a kamarádí se s premiérem Putinem. Druhou kandidátkou je Anna Anisimova, dědička a dcera ocelářského magnáta Vasilije Anisimova. Živila se modelingem, teď studuje na univerzitě, kterou sponzoruje její otec. Nejvíce utrácí za nemovitosti a dokonce vyrábí vlastní parfémy. Anna žije v New Yorku, prý z bezpečnostních důvodů. Její starší sestru totiž v Rusku někdo zavraždil. Rusové teď mohou život v mamonu hltat ostošest – pro ty, kdo sní o nóbl společnosti a chtějí o ní vědět co nejvíce, začal v Rusku vycházet časopis s příznačným názvem Snob. Je určen nejvyšší střední třídě, které se může někdy podařit přelézt pomyslnou hranici a ocitnout se... v pohádce.