„Až nám bude padesát, koupíme si karavan a budeme cestovat po světě,“ říká Bára. S Lucií jsou teprve rok, ale společné plány spřádají na mnoho let dopředu. To Karel s Tomášem spolu žijí už pět let a vztah posvětili registrovaným partnerstvím. „U nás je vše spontánní,“ usmívá se Karel. „I když v horizontu pěti let si ,rodinu‘ představit dokážeme,“ doplňuje Tomáš. Jak žijí čeští gayové a lesbičky v roce 2010? Spokojeně!

Bára a Lucie

Čtyřiadvacetiletá Bára (vlevo) a dvacetiletá Lucie na sebe před rokem narazily na chatu. Bára se setkání dlouho vyhýbala, ale pak se jednou vypravila za Lucií do Brna. Ještě se neviděly, přesto už věděly, že patří k sobě. Letos v červenci chtějí vstoupit do registrovaného partnerství.

Bára se s Lucií seznámila náhodou na chatu, když hledala dávnou kamarádku. Místo toho narazila na Lucku. „Nejdřív jsme si jen psaly, potom mě Lucka přemluvila, že mi bude volat. Sejít jsem se s ní nechtěla, ale když na mě v Praze všechno začalo padat, rozjela jsem se za ní do Brna,“ vypráví Bára. S Luckou si v té době psala měsíc a jen z fotek tušila, jak dívka vypadá. „Nicméně mi padla do oka už svým psaním.“ „Poprvé jsme se viděly tak, že jsme se neviděly,“ pokračuje Lucka. „Měly jsme dohodu, že Bára bude stát na schodech zády ke mně a já k ní přijdu zezadu. Tak jsme stály asi pět minut a nepodívaly se na sebe. V tu chvíli jsme už věděly, že chceme být spolu, alespoň já jsem to tak cítila,“ vzpomíná Lucie.

„Já jsem v tom také měla jasno. Dala jsem Lucce pusu, a ještě jsem ani nevěděla, jak vypadá. Bylo to hodně spontánní. Lucka umí nádherně psát, oslovila mě. Pochopila jsem, že i když je mladší než já, umí se chovat a je na tom rozumově mnohem dál než holky jejího věku.“ Báru s Luckou pojí mnoho věcí. „Máme společné zájmy, styl chování, oblékání, máme se stále o čem bavit, jen na ženské máme každá jiný vkus,“ vypočítává Lucka. „Náš vztah má smysl i budoucnost,“ shodují se obě. Kvůli škole zatím Lucie za Bárou jen dojíždí, díky individuálnímu studiu však může u Báry trávit většinu času. „Lucka jezdila častěji a častěji, tak jsem jí vyklidila jeden šuplík, pak druhý a bylo to,“ vypráví Bára, jak spolu začaly bydlet. Nejdřív se bála, jestli s Luckou vydrží a nepolezou si na nervy, protože si v té doby navykla na samotu. Ale Lucka ji mile překvapila. „Dokonce jsme si už vyzkoušely i ,kritickou‘ společnou dovolenou,“ směje se Bára. „V kapse jsme měly jen pár drobných, vzaly jsme si stan, kotlík, ve třicetistupňových vedrech sedly do autobusu a odjely do kempu na Orlické přehradě.“

Hezká kočička

Bára s Lucií si uvědomily svou odlišnou sexuální orientaci v patnácti letech. „Kluky jsem brala jen jako kamarády, takže když se pak objevila jedna slečna a hezky se to zvrtlo, bylo jasno. Od té doby neměním. Občas se po chlapovi otočím, protože má hezké boty. A také jim koukám na ruce a hodinky,“ směje se Bára. A jak to bylo s jejich coming-outem? „Okolí to vždycky zjistí dřív než ty sama,“ říká Bára. „Nejdřív jsem se svěřila své nejlepší kamarádce a ta mi řekla, že to samozřejmě už dávno ví. A tak to bylo i s mými ostatními kamarády,“ vzpomíná Lucie. „Mamka to přijala, nejspíš s tím počítala, ale tátovi jsem se to říct bála. Teprve před pár týdny jsem sebrala odvahu a napsala mu o své orientaci v dopise. V těch nervech, co jsem měla, bych mu neřekla to, co bych chtěla. Táta se k tomu nevyjádřil, ale mám pocit, že je teď ke mně otevřenější a milejší.“

To Bára svou orientaci vštěpovala rodičům už od sedmnácti: „Máma nejdřív dělala, že mě neslyší. Když mě ignorovala i posedmé, posadila jsem ji na postel a řekla jí, že kluci ne a že chci, aby to věděla. Máma to vzala dobře, i když chvíli trvalo, než se s tím srovnala. Také jsem ji poprosila, ať to řekne tátovi. Poslední roky jsou už v pohodě, Lucku jsem dokonce představila jako svoji partnerku babičkám a nejširší rodině. Babičky jí říkají ,Lucinko, kočičko‘ a pořád mi ji chválí, jak je hezká.“ S negativním přijetím se nesetkaly dívky ani ve svém okolí. „Dneska všichni někam spěchají. Když jim někdo řekne, že je místo chlapů na ženské, řeší to maximálně den,“ přiznává Bára. „Před padesáti lety to měly lesbičky těžší. Být na jejich místě, možná bych na nátlak společnosti také zkusila žít s mužem. Ale nakonec bych stejně umřela sama.“

Potomci ze zkumavek

„Pozitivní na vztahu dvou holek je čtení myšlenek. Se ženou je vše jednodušší než s mužem. Tomu člověk musí půl dne něco naznačovat a on to stejně nepochopí,“ pochvaluje si výhody lesbického svazku Bára. Lucie ji doplňuje: „Ženy mají stejné myšlení, víc si rozumějí, mají víc společného, komunikují na stejné vlně.“ Než se přítelkyně našly, prošla si každá svým. Teď o sobě vědí všechno podstatné. „Měla jsem před Luckou dva vážné vztahy, z nichž jeden trval celkem asi pět let, ten druhý rok. Nakonec se obě mé bývalé přítelkyně daly dohromady a žijí spolu,“ přiznává Bára. „Já jsem měla jen jeden vztah, trval pouhé dva měsíce a ztroskotal na tom, že vztah s vdanou ženou s dětmi byl prostě složitý. Vztah nakonec ukončil manžel mé tehdejší přítelkyně. Poslal mi zprávu, jestli si uvědomuji, co dělám. Usoudila jsem, že opravdu dělám hloupost a že v tom nebudu pokračovat,“ vyznává se Lucie. Ve vztahu s Bárou ale našla naplnění: „To, že mě chce takovou, jaká jsem, mi dalo vnitřní klid.“ Bára s Lucií se po roce soužití rozhodly uzavřít letos v červenci registrované partnerství. Lucie už plánuje i společného potomka.

„Slyším tikat biologické hodiny,“ svěřuje se Lucka s přáním otěhotnět za dva roky. „Vymyslela jsem nám strategii,“ směje se Bára. „Protože pracuji déle a budu mít větší plat, bude Lucka rodit jako první. Sama se na rození dětí ještě necítím, počkám si do třiceti.“ A jak na to půjdou po „technické“ stránce? „Pomůžou kamarádi. Nejdřív jeden podaruje Lucku, potom druhý mě. Samozřejmě využijeme metodu umělého oplodnění. Ani jeden z kluků u toho nebude, ale bránit jim vídat jejich děti určitě nebudeme,“ uzavírá Bára.

---

Mýty o lesbičkách:

1. Lesby jsou ošklivé zahořklé ženské, které nemůžou najít chlapa.
Bára: „Hloupost. Holky, které vypadají jako holky, se svou orientací nechlubí, jsou tiché, nenápadné. A musejí se dobývat. Hezké lesbičky nechodí do barů.
Lucie: „S Bárou jsme na sebe měly velké štěstí.“

2. Jedna z partnerek dělá chlapa.
Bára: „Další hloupý předsudek. Tohle mě opravdu uráží.“
Lucie: „V partnerském vztahu každý umí něco, nehledě na pohlaví, a práce se spravedlivě rozdělí. My ženské jsme v mnohém všestrannější než muži, takže si navzájem pomáháme, radíme, dokonce si i kecáme do vaření.“
Bára: „Já třeba zásadně nežehlím a nezašívám a Lucka zase neumývá nádobí, to dělám já.“

3. Vztah dvou holek je především zábava.
Lucie: „Nesmysl. Lesbičky jsou naopak možná mnohem rodinnější typy než běžné páry.“

4. Lesbičky lze přeučit na chlapy.
Lucie: „S chlapem jsem to zkusila, když mi bylo patnáct. Ne proto, že bych věřila, že se moje orientace otočí, ale bylo mi ho líto. Byl hrozně milý, hodný, hezký, tak jsem si říkala, že by to třeba šlo. Ale vydrželo mi to jen dva měsíce a vztah nakonec zůstal pouze v kamarádské rovině.“
Bára: „Měla jsem jednu přítelkyni, která si sama sebou nebyla jistá. Nabádala mě, ať to také zkusím s klukem. Začala jsem tedy randit se svým nejlepším kamarádem, ale absolutně mě nepřitahoval, takže jsme nakonec stejně zůstali jenom kamarádi. To fyzické mi nedělá problém, ale chodit s klukem navážno, to nedokážu. Necítila bych se dobře. Jakmile se do mě chlap zamiluje, cítím, že mu ubližuji, protože jeho lásku nemůžu opětovat. A to mi dělá velký problém.“

5. Lesbičky by neměly vychovávat děti.
Bára: „Holky mají vždycky vztah k dětem. Dítě mezi nimi není na překážku. Lesbičky neřeší, jestli je dítě jejich – vždy bude maximálně jen jedné z nich – ale jde jim o to, aby se co nejvíce s dítětem sblížily. Když jsou pak spolu, je důležité, že si rozumějí a že se berou jako rodina.“

6. Lesbičky jsou drsné ženy.
Lucie: „Obě jsme romantické, já asi o trochu víc.“
Bára: „Nosíme si kytky, čokolády. Lucka občas zapálí po bytě svíčky a rozhází lístky růží... Přiznávám ale, že sbírám nože a v ložnici nám visí brokovnice.“

---

Karel a Tomáš

Čtyřiatřicetiletý Karel (vlevo) a devětadvacetiletý Tomáš se znali už dříve, ale jiskra mezi nimi přeskočila před pěti lety. Aby jim vztah nezevšedněl, stále se snaží vymýšlet věci, které mu prospívají a které jejich vztah udržují stále živý. V květnu 2009 spolu vstoupili do registrovaného partnerství a rádi by časem měli vlastní děti.

Než mezi Karlem a Tomášem přeskočila jiskra, potkávali se řadu let v klubech, na výletech a sportovních akcích nejenom gayské komunity. „Znali jsme se od vidění, ale neměli jsme zájem. Jenže pak jsme se v srpnu 2004 potkali na diskotéce a bylo to,“ vzpomíná Tomáš. „Něco takového se mi stalo poprvé v životě, skoro jsem nevěřil, že taková láska může existovat, protože jsem ji nikdy sám nepoznal. To je na životu krásné, že co si člověk myslí, že nemůže být, najednou je.“ Tomáš byl krátce po rozchodu a do klubu se šel jen pobavit a odpočinout si s kamarády po tenisovém turnaji: „Poslední, co jsem chtěl, bylo se s někým seznamovat.

Chtěl jsem si dát pauzu a hlavně s nikým nechodit. Rozhodně jsem tam nešel nikoho lovit.“ Karel byl v té době taky sám, navíc na vojně: „S Tomášem jsme si začali povídat a do týdne jsme spolu odjeli na vandr.“ Tomáš zpíval v kapele a zrovna jel na festival do Boru u Tachova. Karel byl rád, že pozná novou muziku, navíc miloval přírodu, tak se na akci vydal spolu s Tomášem. „Vandr byl inicializací našeho vztahu. Měli jsme čas strávit spolu tři dny v kuse, povídat si a vztah nastartovat,“ přiznává Tomáš. „Během čtrnácti dnů jsme už na devadesát procent věděli, že nám spolu bude dobře,“ usmívá se Karel. „Naší výhodou bylo, že jsme náš vztah nemuseli zatěžovat tím, že by někdo z nás do té doby nevyjevil okolí svou sexualitu. Coming-out jsme vyřešili už dávno před naším vztahem. Byli jsme tehdy ,vyoutovaní‘ v rodině, takže později to bylo na veřejnosti i v zaměstnání snadnější.“

Svoji napořád

„Bylo mi sedmnáct, když jsem o své orientaci řekl mamce. Za svědka jsem měl kamarádku, které jsem slíbil, že to mámě už řeknu,“ vzpomíná na těžké chvíle Karel. „Během odpoledne to věděla celá rodina. Jeli jsme hned do psychiatrické léčebny do Horních Beřkovic. Ale ne kvůli mně. Rodiče nevěděli, jak na můj coming-out reagovat, aby mi neublížili. Brali to hrozně vážně. U psychiatra jsem byl dvě minuty, rodiče půl hodiny.

Doktor jim všechno vysvětlil a dal jim kontakt na pražské organizace, kde se gayové a lesbičky setkávají. Začali jsme tam pak s rodiči jezdit.“ Tomáš poznal svou orientaci už v pěti letech: „Když jsem ale začal chodit do školy, pochopil jsem, že tyhle informace není dobré ventilovat v kolektivu. Raději jsem o tom s nikým nemluvil, sám si orientaci zakazoval, snažil se ji potlačit, ale marně. V sedmnácti jsem se rozhodl, že budu takový, jaký jsem. Pomohla mi v tom i muzika a texty. V osmnácti jsem se seznámil s prvním klukem a v devatenácti to řekl rodičům.

Nebylo to pro ně jednoduché, ale nikdy mi nedali najevo, že by s tím měli nějaký problém. Nejvíc si vážím toho, že když jsme rodičům oznámili, že se chceme registrovat, okamžitě to vzali za své jako součást rodinných akcí, začali se na přípravách podílet, angažovat a zařizovat, aby na obřad dorazili aspoň naši nejbližší příbuzní.“ Karel zase jako protestant ocenil, že jeho věřící rodiče vzali registraci jako manželství a závazek. Byl to právě on, kdo s nápadem zaregistrovat se přišel. Pár let se již angažoval jako gay aktivista a chodil do parlamentu, když se schvalovaly zákony. „Věděl jsem, že jakmile bude zákon přijat, bude Karel chtít, abych se s ním zaregistroval. Přece bojoval i kvůli tomu, aby tu možnost jednou sám využil,“ vypráví Tomáš. „Chtěl jsem, aby registrace přišla teprve tehdy, až si budu jistý, že spolu dokážeme existovat. Když jsme v jednu chvíli museli vyřešit bydlení, najednou jsem si uvědomil, že on je tím člověkem, se kterým si umím představit žít další desítky let, celý život. Přišlo mi to samozřejmé, že se spolu necháme zaregistrovat. Registrací jsme upravili svůj vztah, získali jistotu, kdyby se něco stalo.“

Registrace bez únosu nevěsty

Karel s Tomášem se rozhodli zaregistrovat se v květnu 2009. Na obřad v zámecké kapli dorazila stovka hostů, rodina i přátelé. Kamarádi dovezli matrikářku Vrňákovou z Kladna. „Vymysleli jsme si celý obřad, měli jsme slib, hudbu, paní matrikářka měla připravenou řeč. Po oficiálním obřadu, gratulacích, prstýncích a polibku jsme pak uspořádali zábavu pro naše blízké,“ líčí Tomáš. „Sice jsme neházeli kytkou ani střevícem, dokonce se nekonal ani ‚únos nevěsty‘, protože jsme přece dva chlapi, ale na tradiční házení rýží, rozbitý talíř i polévku ze společného talíře došlo.“

Karel i Tomáš svorně tvrdí, že jejich vztah funguje hlavně proto, že jsou oba vyrovnaní. „To máme společné, že oba máme rádi sami sebe. Ten, kdo má rád sám sebe, může mít rád i někoho jiného,“ tvrdí Tomáš. „Navíc máme společné zájmy, muziku, rádi cestujeme. Míjíme se jen v literatuře.“ Karel zdůrazňuje i vzájemnou fyzickou podobu: „Říká se, že si lidé k sobě hledají partnera, který je jim i fyzicky podobný. Doteď si někteří lidé myslí, že jsme sourozenci. Na Tomášovi mě taky zaujaly zkušenosti a to, že je v životě nesmírně bonitní, má hodně zájmů a přátel. I když máme jiný světonázor, hodně se obohacujeme, doplňujeme a tolerujeme. Máme i podobný vkus v oblékání.“

Lesbička na pomoc

Oběma partnerům záleží na tom, aby jejich vztah nezevšedněl. Karel s Tomášem sice platí společnou hypotéku, ale každý stále bydlí jinde. „Několikrát do týdne jsme spolu ve stejné ložnici, ale každý den to není,“ svěřuje se Tomáš. „Karel jezdí k rodičům nebo je v práci a já jsem také hodně rozlítaný. Společný byt zatím obývají ještě další dva spolubydlící. Tím, že spolu s Karlem nejsme sedm dní v týdnu a dvacet čtyři hodin denně, můžeme se navzájem víc užít. Víc si také vážíme společného času. Snažíme se, abychom spolu opravdu byli, ne jenom vedle sebe existovali. Společné bydlení někdy vztah zabíjí. Ten náš je tím svěžejší,“ tvrdí Tomáš. „Tradiční vzor je vybudovat si domácnost, pak do ní pořídit dítě nebo v případě lesbiček a gayů psa. My ale víc plánujeme,“ dodává Karel.

„Chceme mít stále živý vztah. Vymýšlíme věci, které vztahu prospívají. Děláme věci, které nás baví. Sport, kulturu, cestujeme. Zatím necítím potřebu zakládat společné bydlení, izolovat se. Ale třeba k tomu brzo dozraju,“ vysvětluje Tomáš. Oba s Karlem si dokážou v horizontu pěti let představit potomka. „Hlavně chceme, aby to bylo v nějaké šťastné konstelaci, abychom nenapomáhali tomu, že by holčička nebo kluk vyrůstali bez potřebných věcí, jako je čas nebo naše energie. Dítě je obrovská změna, obrovské odevzdání,“ říká Tomáš a Karel ho doplňuje: „Ale je to změna k dobrému! Rozhodně chci mít vlastní dítě, poslední dva roky na to myslím.“ A způsob, jak si potomka opatřit? „Strašně rád bych se nějakým přirozeným způsobem seznámil se sympatickou lesbičkou, která by do toho šla toho s námi,“ uzavírá Tomáš.

---

3 otázky

* Proč chodit s klukem?
Tomáš: „Chlapi si rozumějí lépe než muž se ženou. Díky tomu si k sobě můžou najít bližší cestu. Minusem takového vztahu je, že pro dva kluky je daleko těžší pořídit si potomstvo. Není to přirozeně ,plodný‘ vztah.“

* Proč se registrovat?
Tomáš: „Registrace oživila náš vztah. Bude to opora v těžších momentech. Zatím jde ale vše neuvěřitelně krásně!“
Karel: „Registrací, završením svazku, to teprve všechno začíná!“

* Proč umožnit adopci gayům?
Tomáš: „Je lepší, když dítě vychovávají dvě mámy nebo tátové než tety, které ho sice mají rády, ale musí lásku rozdělit mezi dalších dvacet dětí.“
Karel: „Ačkoli může být pro dítě těžší, když řekne, že má doma dva táty, pocit, že ho rodiče mají rádi a že má u nich jistotu, mu pomůže zvládnout cokoli. Každé dítě je s něčím konfrontováno. I my jsme byli. A vyrostli jsme a jsme vyrovnaní.“
Tomáš: „Strašně mě uráží, že se pořád diskutuje, jestli by gayové měli mít možnost adoptovat děti. Když si vezmu, že některé dítě vyrůstá třeba v rodině alkoholika, je to obrovská tragédie. Je špatné, že si dnes lidé nenajdou čas na sebe, natož na své děti. Pak se jim to v dospělých dětech vrací. S Kájou vztahy s rodiči pěstujeme. Asi nám dali něco, co bychom třeba dokázali sami jednou dát dál.“