Podle posledních statistik čeští učitelé berou o 1454 Kč více než jejich ženské kolegyně, přestože vykonávají stejnou práci. Mají vyšší plat jen proto, že jsou muži. Jenže tohle není problém jen učitelských profesí – možná jste se s tím setkala i vy. Co s tím? Jak se bránit diskriminaci?

Více než polovina české populace si myslí, že ženy jsou v zaměstnání oproti mužům znevýhodňovány. Zaměstnavatelé jim neposkytují stejné platy, na pracovišti mají menší autoritu, jsou méně podporovány ve vzdělávání a kariérním postupu. Že si muži a ženy nejsou rovni, můžete vidět už při pouhém pohledu do novin nebo na jakékoli internetové stránky s nabídkou pracovních příležitostí. Z mnohých inzerátů na vás vyskočí: hledáme ředitele společnosti, finančního analytika, ekonoma. Žádná ředitelka, analytička, ekonomka, takže coby žena je nejspíš přejdete bez povšimnutí – vás totiž nehledají. Ale copak je v pořádku, abyste s povzdechem otočila o stránku dál, když pro danou pozici máte odpovídající vzdělání i ambice? Ne, v pořádku to rozhodně není.

A vy byste měla vědět, že inzerovat nabízenou pozici pouze v jednom rodě zaměstnavatelům zákon zakazuje. Je to diskriminace na základě pohlaví. „S porušováním zásady rovnosti se často setkáváme už v samotných nabídkách zaměstnání. Nejenže některá pracovní místa zaměstnavatelé stereotypně přisuzují pouze mužům a jiná ženám, ale zvolenými formulacemi také skrytě diskriminují ženy mladé nebo naopak starší, ženy s dětmi či ženy ucházející se o vyšší a finančně lépe hodnocené posty,“ říká Kristýna Pešáková z NEzávislého Sociálně Ekologického HNUTÍ (NESEHNUTÍ). Takže co teď s tím? Máte se na inzerovanou pracovní pozici přihlásit? Zkusit to samozřejmě můžete, máte na to právo, ale odpovězte si na jednu otázku: Chcete nastoupit do firmy, která diskriminuje lidi, aniž by vůbec stačili dojít k výběrovému řízení?

Ideální rodina z reklamy

Nejčastějšími důvody diskriminace při přijetí do zaměstnání jsou podle Kristýny Pešákové pohlaví a věk. Častějším terčem znevýhodňování jsou ženy, a to především z důvodu péče o rodinu a děti. Nejhůř jsou na tom ženy od pětadvaceti do třiceti let, ale ohrožené jsou také ženy po padesátce, a to bez ohledu na úroveň vzdělání. V naší společnosti totiž stále ještě přetrvává tradiční pohled na rozdělení rolí, a to ten, že do práce patří muž, zatímco místo ženy je u plotny a mezi dětmi. V řadě domácností už sice dávno neplatí, že zatímco muž živí rodinu, žena stráží rodinný krb, ale předsudky existují stále a bývá obtížné se jich zbavit. Vždyť se stačí podívat na všudypřítomnou reklamu – zatímco muži jsou v ní zobrazováni jako úspěšní byznysmeni řídící moderní a drahá auta a experti na všechno možné, ženy jezdí s košíkem po hypermarketu, plní lednici zdravými a chutnými jogurty, perou prádlo a starají se o toaletu bez bakterií. Ale neobviňujme pouze reklamy. Za tradiční rozdělení rolí můžeme i my samy – vychováváme tak své potomky a vychovávají je tak i učitelé a výchovní poradci na základních a středních školách.

Patnáctiletou dívku při výběru střední školy směrují spíše k „tradičním ženským“ povoláním, zatímco chlapcům automaticky přisuzují technickou zdatnost a učí je tomu správnému tahu na branku. Do jisté míry je to otázka věku – starší pedagogy vůbec nenapadne, že by to mohl být problém, ale – a bohužel – někteří to dělají zcela záměrně. „Řadě pedagogů v různých školách jsme nabízeli přednášky nebo různá školení na toto téma. Mnoho z nich to odmítlo s tím, že prý jde o ideologii, kterou neuznávají,“ líčí Kristýna Pešáková z NESEHNUTÍ. A co vy? Obstála byste jako rodič? Představte si, jaká by byla vaše reakce, kdyby se vaše dcera chtěla stát vojákem z povolání a syn kadeřníkem. Měla byste z takového rozhodnutí svých dětí radost, nebo byste přemýšlela, jak jim je vymluvit?

Tohle ženy nezvládnou?

Právě kvůli tradičnímu rozdělení rolí – žena k plotně a muž do byznysu – se řada zaměstnavatelů domnívá, že ženy náročnější povolání nebo vyšší pracovní pozice nezvládnou. „Proto je jich ve vedení velkých firem tak málo a z toho důvodu jsou topmanažerská a manažerská místa silně maskulinní,“ říká Nina Bosničová z nevládní neziskové organizace Gender Studies. Ale buďme féroví a jedním dechem dodejme, že znevýhodňování se nevyhýbá ani mužům. Děje se ovšem v menší míře a v odlišných formách.

„Velmi rozšířenou formou diskriminace je dnes požadování určitých dokladů nebo potvrzení na pracovní pozice, kde je to naprosto nepřiměřené vzhledem k povaze nabízeného zaměstnání,“ říká Miroslav Dvořák z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva. „Neexistuje přitom jediný legitimní důvod, proč vyžadovat po úředníkovi lékařské vysvědčení o výborném zdravotním stavu, bezdětnost po recepční nebo čistý rejstřík trestů na pozice s minimální zodpovědností, například u stavebních dělníků,“ dodává. Z inzerátů nabízejících pracovní pozice se dá vyčíst ještě další zvláštnost zavánějící diskriminací. Čím dál větší počet zaměstnavatelů zveřejňuje mnohdy neadekvátní požadavky na vzdělání a další schopnosti budoucích podřízených. Nebo je opravdu nutné, aby pokladní v hypermarketu ovládala angličtinu a vlastnila řidičský průkaz? „V tomto ohledu je těžké posuzovat možnou diskriminaci. Každá firma má právo říct, jakého zaměstnance potřebuje, ovšem někdy jsou její požadavky skutečně přehnané. Každopádně právně se takový inzerát z mého pohledu napadá velmi obtížně,“ tvrdí Kristýna Pešáková.

Jak vybruslit z osobních otázek?

Jelikož se v otázce rovných příležitostí za posledních pár let mnohé změnilo, ubylo personalistů, kteří u pohovoru pokládají ženám nezákonné osobní otázky jako: „Plánujete rodinu?“„Jaký je váš zdravotní stav?“ „Budete mít v nejbližších pěti letech děti?“„Kdo se vám stará o děti?“„Jste vdaná?“„Žijete s manželem?“ Personalista má právo položit vám tyto otázky pouze v případě, že chcete využít některý ze zákonem stanovených nároků – například přestávky na kojení nebo kratší pracovní dobu. Přes některá pozitiva však diskriminace u pracovních pohovorů úplně nevymizela. Personalisté se na osobní otázky buď tážou oklikou, nebo nechávají uchazeče o zaměstnání vyplňovat nejrůznější dotazníky, kde podobné otázky samozřejmě nechybějí. Jak v takových situacích zareagovat?

Když se vás personalista zeptá například: „Plánujete děti?“, Kristýna Pešáková radí odpovědět: „Nemáte právo se mě na tuto otázku ptát…“ a pokračovat v pohovoru plynule dál. Z nepříjemné otázky můžete i vkusně rétoricky vybruslit: „Přirozeně, že plánujeme mít s partnerem děti…“ Takovou odpovědí dáte zaměstnavateli najevo, že co on vnímá jako problém, vy berete jako standardní životní situaci. Rafinovanějším způsobem se zaměstnavatelé na osobní otázky ptají například takto: „Co byste říkala na pracovní dobu od desíti do osmi večer?“ nebo „Nevadilo by vám vyjíždět třikrát do měsíce na služební cestu do zahraničí?“ S podobnými otázkami se můžete setkat i v dotazníku – v tom případě nechte danou kolonku prázdnou a vyplňte pouze části související s budoucí pracovní pozicí.

Je to sice riskantní – zaměstnavatel vás může z výběrového řízení vyloučit – ale pokud po sobě necháte šlapat, firmám bude takové jednání připadat v pořádku a budou se na podobné otázky vyptávat dál. Nezákonné otázky v dotazníku nebo v pracovním pohovoru vám každopádně mohou o firmě mnohé napovědět a vy se zase můžete zeptat sama sebe: Chci vůbec pracovat v takové společnosti? Rovné zacházení s muži a ženami se mimo jiné projevuje tím, že požadavky na budoucího zaměstnance nebo zaměstnankyni jsou pro muže i pro ženy shodné. Na hodnocení ženy v žádném případě nesmí mít vliv ani její rodinný stav, ani míra jejích povinností v péči o rodinu.

Pomoc, chci zpátky do práce!

Kromě nerovnosti ve mzdách a diskriminačních otázek u pracovního pohovoru čelí české ženy i dalším formám diskriminace. Pokud pečují o děti, mají jen omezené možnosti kariérního postupu, vzdělávání a získávání další profesní kvalifikace. Ženy po mateřské dovolené se zase obtížněji vracejí zpět do své profese – mimo jiné také z toho důvodu, že najednou vyvstává palčivá otázka: Kam s dítětem? Jesle zrušili, školka je nacpaná k prasknutí, chůvu si nemohou dovolit a babičky bydlí každá na jiném konci republiky. V loňském roce publikoval server Prace.cz zajímavou anketu – 82 % personalistů se v ní shodlo, že zaměstnankyně jejich firmy pociťují nedostatek zařízení pro předškolní děti jako problém. Jen 9 % uvedlo, že jich je opravdu nedostatek, ale jejich firma má vlastní řešení. Zřizování firemních školek je u nás zatím v plenkách, i když tu a tam už mateřský koutek najdete – oproti západní Evropě a Spojeným státům je však jejich počet zoufale nízký.

Kromě toho většina firemních školek nebo jeslí stojí v Praze. Nina Bosničová z Gender Studies snahu společností, které zřizují firemní školky, vítá, ale zároveň upozorňuje, že je k tomu vždy nevede jen dobrý úmysl. „Hodně se v poslední době bojuje o vzdělané, talentované lidi. Řada firem se kromě toho potýká s vysokou fluktuací zaměstnanců a s neustále stoupajícími náklady na výběrová řízení, a tak se snaží tento problém řešit programy na podporu rodičů.“ Matky s malými dětmi jsou za to, že dostanou šanci pracovat dál, většinou vděčné a díky tomu i věrné zaměstnankyně. Pracují zodpovědně, navíc nemají důvod rozhlížet se někde jinde.

A firmy doufají, že když se budou lépe starat o zaměstnance, uspoří výběrové řízení a ušetří spoustu peněz. Někdy je obtížné rozeznat, jestli jste se v práci skutečně stala obětí diskriminace, nebo se jen dočasně potýkáte s nepříjemnými pocity, které ale se znevýhodňováním nemají co dělat. Když si nevíte rady, zkuste si odpovědět na následující tři otázky: Zachází firma se všemi zaměstnanci stejně? S kým zachází rozdílně – kdo je zvýhodněn a kdo naopak znevýhodněn? A existuje pro toto zvýhodnění či znevýhodnění legitimní ospravedlnění? Pokud ani teď nenajdete uspokojivou odpověď, kontaktujte různé nevládní organizace, jejichž předmětem činnosti je ochrana obětí diskriminace.

Můžeme si za to samy?

Teď se na problematiku rovných příležitostí podívejme z jiného úhlu pohledu. Představte si následující situaci: do dveří k personalistovi na pracovní pohovor vchází mladík, který sotva dokončil školu, ale nese se stylem „Tohle je brnkačka, tohle místo bude moje!“ Vy, pokud se na danou pracovní pozici vůbec přihlásíte, zatím sedíte v zasedací místnosti a hlavou vám běží: „Ten kostýmek mě příšerně škrtí a moje angličtina? Ta se mi snad přes noc vykouřila z hlavy…“ Tak tahle nějak funguje mužské a ženské sebevědomí. Jak by se asi zachoval onen mladík, kdyby se ho personalista nečekaně zeptal na nepříjemnou osobní otázku?

Zřejmě by dotyčného uzemnil jadrnou odpovědí a možná by prásknul dveřmi. A vy? „Nezlobte se, ale… Kdyby vás to neobtěžovalo… Kdybychom mohli postoupit dál. Ne, já vás samozřejmě chápu, proč se ptáte, ale… Tak dobře, v nejbližších dvou letech se vdávat nechystám…“ Prostě slušně a skromně, jak nás to učili už od mateřské školky. Holčičky mají být tiché a ke každému milé. Holčičky se necpou dopředu. A když se holčiček někdo na něco ptá, je přece slušnost odpovědět, nebo ne? Většina žen nechce být agresivní, a tak neprosazují svá práva. Ženy nerady vytvářejí napětí nebo dělají někomu problémy, a proto neumí jít přímo za svým. A možná to je jeden z důvodů, proč si muži a ženy nejsou dosud rovni.

Kolikrát už jste nadávala, že se k vám při pohovoru, v současném zaměstnání nebo ve vzdělávacím kurzu nechovají fér? A co jste udělala vy sama pro to, aby se k vám začali chovat jinak? Zeptala jsem se na to své kamarádky. A dostala jsem odpověď: „Ale to by přece měl zařídit stát, aby byla rovnost mezi muži a ženami… přijmout odpovídající zákony a tak…“ Ano, měl, ovšem někdy nestačí jen nástroje, ale je potřeba také vlastní aktivita. Nenadávat na osobní otázky při pracovních pohovorech, když na ně zároveň ochotně odpovídáme, ale konečně na ně jednou odpovědět odmítnout.

Nenechat si všechno líbit, ale konečně jednou prosadit a bránit svůj názor. Ptát se. Třeba svého nadřízeného: „Kolega má tolik a tolik peněz – proč já mám méně, ačkoli naše práce je stejná?“ Je to těžké. To bez debat. Ale stojí to za námahu. Možná i za slzy. Ale jak říká Kristýna Pešáková: „Nejlepší obrana i prevence spočívá v tom, že se začnete bránit.“ Uvědomte si, že jde o vaše práva, vaši důstojnost a váš život. A že jedinou cestou, jak svá práva prosazovat, je překonat nechuť, obavu nebo i lenost a začít aktivně ovlivňovat dění kolem sebe. Změnit můžete leccos – tak to zkuste.

---

Kam pro pomoc:

www.obcanske-poradny.cz
www.poradna.prava.cz
www.nesehnuti.cz
www.diskriminace.cz
www.genderstudies.cz
www.rovneprilezitosti.cz

---

ANKETA

Připadá vám, že jsou muži v práci zvýhodňováni?

Kristýna (23), studentka
Od kamarádek vím, že to tak je. Nejvíc se to projevuje v názoru, že muži toho zvládnou víc. Často se také zaměstnavatel bojí, že mu žena odejde na mateřskou dovolenou, a tak jí ani nedá příležitost uspět.

Zuzana (29), Spa Supervisor
Vzhledem k věku jsem se s tím sama zatím nesetkala. Řekla bych ale, že už to není pravda. Oproti minulosti se šance vyrovnávají a ženy často dosahují vyšších nebo stejných pozic jako muži.

Karolína (20), studentka
Na základě zkušeností rodičů si to nemyslím. Oba mají stejnou pozici a jsou na tom stejně. Řekla bych, že maminka o trošku líp. Občas se mluví o menších platech pro ženy, toho se ale nebojím.

---

Jak to vidí...

Jsou ženy v zaměstnání diskriminovány, nebo si nižší plat opravdu zaslouží? Názory našich komentátorů se tentokrát velmi liší.

Renata Francová: Svoboda není rovnost

Renata Francová (26) vystudovala práva, třetím rokem navštěvuje policejní akademii a od listopadu 2008 si vede blog (francova.blog.idnes.cz), za který získala titul Blogerka roku. Kromě toho ráda cestuje a hraje squash.

Listina základních práv a svobod poněkud naivně praví, že všichni jsme si rovni v důstojnosti a právech. Jenže ve skutečnosti jsou si někteří rovnější. Ještě v první polovině minulého století nemohla být o ženské kariéře ani řeč. Byla to doba, kdy maminky rodily, kojily, vařily a v květovaných šatech obsluhovaly manžílka, a také doba, kdy tatínci zřídkakdy utíkali od rodin. Sociální role byly ostře ohraničené, necouvalo se z nich a neutíkalo. Zaplať pánbůh, že jsem se narodila do doby, kdy mám svobodnou volbu rozhodnout se, jestli budu zakládat akciové společnosti, nebo rodit plešaté potomky. Dnes můžou ženy dělat kariéru a muži utírat zadečky miminům, jak je komu libo. Vynořil se však problém, že ženy se mnohem ochotněji vrhají do světa velkého byznysu než muži k plenám a sporákům. A tak často nestojíme před volbou, zda děti, nebo kariéra, ale před problémem, jak obojí co nejméně bolestně skloubit, protože s mužskou podporou bohužel nelze stoprocentně počítat. Před pár dny jsem s přítelem vyrazila na náročný pěší výlet po klouzajících horských cestách.

Ostrá diskuse na téma, kdo ponese na zádech sáňky, které jsme si z legrace pořídili, mi poskytla zřetelnou perspektivu jako nastávající matce. Bylo mi naprosto jasné, že téma, kdo vyzvedne malou/malého ze školky, nebude patřit mezi nekonfliktní. V diskusích jsme si rovni, to ano. Vysvětlete ale zaměstnavateli, že když zvládne „nést sáňky“ Franta z prvního patra, zvládnete to také (a s ženskou elegancí k tomu), a zasloužíte si proto stejný plat. Vysvětlete také zaměstnavateli, že to, že plánujete nebo máte rodinu, není malomocenství, ale v dnešní době spíše pořádná odvaha.

V tržním světě je však prozatím žena s dětmi podřadným zbožím. Nepracuje přesčas, zůstává s nemocnými dětmi doma, a tak je pro systém nekonkurenceschopnou zátěží. Žena-matka totiž na rozdíl od Franty vyžaduje zvláštní zacházení, a to se mladičkým asertivním manažerům nelíbí. Kéž by si jen všichni ti personalisté pamatovali, jak jim maminka na mateřské zasypávala opruzené zadky a četla jim jako škvrňatům pohádky, když přiběhla kvečeru unavená z práce. A tak až se mě jednou při pracovním pohovoru asertivní chlapec se sponou na kravatě znechuceně zeptá, zda chci mít děti, ráda mu to připomenu.

Ondřej Drábek: Otázka volby

Ondřej Drábek (31) je kreativním ředitelem komunikační agentury, která se specializuje na netradiční reklamu. V minulosti působil jako novinář a stále je aktivním hudebníkem.

Více než polovina české populace si myslí, že ženy jsou v zaměstnání oproti mužům znevýhodňovány? Aha. Hádejte, kdo tvoří víc než polovinu české populace. Správně, ženy. A jsme u toho. Je mi líto, ale přinejmenším v mém světě jsem si žádné šikany žen nevšiml. Fakt, že ženy mají o 30 % nižší plat, není výsledkem diskriminace. Naopak. Ženy jsou prostě méně výkonné, protože na rozdíl od mužů mají trochu jiný žebříček hodnot. A je to tak správně. A odpovídá tomu jejich plat.

Namítnete asi, že žena se stejným vzděláním a stejnými zkušenostmi by měla mít stejný plat jako muž. Podívejme se na to očima zaměstnavatele. Riziko, že se žena zamiluje nebo rozejde s partnerem a její pracovní výkonnost poklesne, je vyšší než u muže. Rozhodně je tu vyšší riziko, že otěhotní, a tedy dá přednost rodině. Přednost rodině dá zřejmě i ve spoustě jiných případů. Takže s tímhle rizikem prostě musíte kalkulovat ve svých úvahách ohledně výše platu. Výsledek je nasnadě a nedá se proti tomu nic namítat. Dokonce ani to, že všichni zaměstnavatelé měli maminku, která jim „na mateřské zasypávala opruzené zadky a četla jim jako škvrňatům pohádky, když přiběhla kvečeru unavená z práce“. To je pro manažera, který má za úkol jedinou věc – budovat co nejvýkonnější firmu a vydělat co nejvíc peněz –, zkrátka irelevantní.

Na druhou stranu není od věci připomenout, že ženy, které to se svým pracovním angažmá myslí vážně, mají těžší startovní pozici v tom, že na ně kolegové budou ze začátku vždycky pohlížet jako na ženy. Můžete stokrát tvrdit, že tu práci chcete, že váš žebříček hodnot je jiný než u většiny žen a že nemáte rodinu na prvním místě. Nebudou vám to věřit, dokud to zatraceně dobře nedokážete. Ale to je riziko povolání. Na muže zdravotníky se také nepohlíží zpočátku s důvěrou (muži přece nejsou tak starostliví, ohleduplní, empatičtí). S tím se musí každý vypořádat a připravit se na to. Ale tohle není proboha žádná diskriminace. Je to pohled, který vychází z lidské přirozenosti. Znám řadu žen, které tuhle počáteční nedůvěru překonaly, dnes zastávají vysoké pozice ve velkých nebo vlastních firmách, a žádnou z nich jsem nikdy neslyšel stěžovat si na diskriminaci. A když o tom tak přemýšlím, žádná z nich tak či onak nefunguje v tradičním rodinném uspořádání.